Vyberte si jazyk
Daniel Gueguen je veteránem bruselského lobbingu. Pro ochránce transparentnosti systému je to soupeř těžkého kalibru. Pro uživatele jeho služeb je naopak profesionálem s darem přesvědčovat. Gueguen dokonce založil i jakousi lobbistickou akademii: European Training Institute. A jak ochotně přiznává, Brusel je pro absolventy jeho školy, které sám nazývá „osobami pracujícími ve prospěch záležitostí Evropské unie,“ rájem.
Tento ráj už předstihl Washington a stal se světovou metropolí lobbingu. Město s pouhým jedním milionem obyvatel, kde však sídlí ty nejvýznamnější evropské instituce, se během posledních pětadvaceti let stalo pro profesionály ovlivňující eurokarty hotovým Eldorádem. V roce 1985 zde podle autorů knihy Bursting Brussels Bubble [kteří nedávno spustili projekt ALTER-EU Aliance pro transparentnost lobbingu a regulaci etiky] působilo 654 lobbistů. Dnes nejméně 15 000. V roce 2009 jich bylo ve Washingtonu o tisícovku méně. Tvůrci evropských předpisů se oproti americkým protějškům totiž daří stále lépe. A předpis, který by upravoval jejich aktivity, neexistuje.
Brusel - lobingové eldorádo
V červnu 2008 v rámci Evropské iniciativy pro transparentnost vytvořila Evropská komise rejstřík zájmových skupin. Jediným problémem je, že zůstává nepovinným. Dnes je v něm zapsáno 2 771 organizací. Tento rejstřík obsahuje pouze základní informace a lobbista nemá žádnou povinnost upřesňovat, kterou směrnici, či který legislativní návrh má zájem ovlivnit, upozorňuje William Dinan z Univerzity v Glasgow. A to není všechno. Podle Paula de Clerka, jednoho z autorů Bursting Brussels Bubble, se bruselské skupiny mohou spokojit s uvedením pouhého odhadu jejich měsíčních nákladů za účelem lobování ve prospěch klienta a to v rozmezí od tisíce do … jednoho milionu euro. Takto je téměř nemožné odhadnout reálnou cenu prosazení daného nařízení.
Působení lobbingu v EU má občas nádech směšnosti. Stává se, že europoslanci, kteří nemají o energetické politice sebemenší potuchy, po několika konzultacích s poradci podávají návrhy hodné odborníků z těch největších energetických společností. Aby Evropská komise vyvážila nedostatek vlastních specialistů, tak se často obrací na expertní skupiny, které mají za úkol poskytnout nezávislé expertízy. Oficiálně pracují zdarma.
Lobbying je součástí evropského prostředí
Autoři Bursting Brussels Bubble tvrdí, že je platí velké obchodní skupiny. „Pokud zkoumáte složení skupiny expertů o finančnictví a bankovnictví, je snadné v nich najít poradce napojené například na Barclays, či Paribas,“ uvádí Paul de Clerk. Dodává, že jedním z nepovedenějších kousků lobbistů bylo proniknutí do expertní skupiny o biopalivech. To však stejně není nic ve srovnání s tím, co se stalo během přípravy směrnice REACH (Registrace, Evaluace a Autorizace CHemických látek). V roce 1998 Rada ministrů životního prostředí rozhodla v evropském chemickém průmyslu pomocí předpisů upravit používání zhruba 100 000 chemických látek, které se mohly vyrábět, dovážet či prodávat bez jakýchkoliv informací o účincích jejich používání. Vládním úřadům pak mělo příslušet ověřování možné škodlivosti různých chemických činidel a rozhodování o jejich možném zákazu.
V roce 2001 Evropská komise přišla s návrhem dostat chemický průmysl pod kontrolu. Výrobci a dovozci měli od příště poskytovat informace o vlastnostech používaných složek a nahrazovat nebezpečné chemické produkty méně škodlivými náhražkami. Byl to rovněž začátek evropského lobbingu ve své současné podobě. Lobbisté se pokusili přesvědčit o tom, že návrhy Komise směřují ke zničení chemického průmyslu v Evropě, což tak nevyhnutelně povede ke zvýšení nezaměstnanosti. Hlavní síly v bitvě proti tomuto návrhu představovaly firmy Bayer a BASF. V roce 2003 Německý svaz chemického průmyslu platila politickým stranám. Strana CDU-CSU [konzervativci] dostala celkem 150 000 euro, FDP [liberálové] 50 000 SPD [sociální demokraté] 40 000 euro.
Dopady této lobbingové operace jsou následující: na základě schválené legislativy má chemický průmysl povinnost poskytovat základní informace o všech chemických produktech, které jsou uváděny na trh v množství větším než jedna tuna za rok. Avšak místo 100 000 chemických produktů, jak se původně plánovalo, se ustanovení směrnice REACH nakonec týkají jen 30 000. Podle odborníků se lobbing definitivně zapsal do bruselského prostředí. Lobby budou fungovat s naprostou volností, dokud se během evropského legislativního procesu nepřijde na to, že jejich praktiky jasně porušují zákon. Jedině velký skandál, do kterého by byly zapleteny, by mohl vést k úpravě aktivit těch, „co pracují ve prospěch Evropské unie.“
