Diskuze: Evropa není pro Francouze dost dobrá

Evropský summit: "Tentokrát to bude bez zákusku" – Len
Evropský summit: "Tentokrát to bude bez zákusku" – Len
8 říjen 2012 – La Tribune (Paříž)

Francouzské Národní shromáždění bude v úterý 9. října po bouřlivých debatách hlasovat o evropské rozpočtové smlouvě. Co nabízí Francie k reformě Unie? Nic, nebo málo, což svědčí o samolibosti a provincialismu rozmazlené francouzské politické elity, soudí novinářka Florence Autretová.

Debata o rozpočtové smlouvě už má jednu oběť: pověst [Francie] jako evropského stratéga. Nikdo v Evropě už nemůže pochybovat o tom, že Francie nemá žádný „velký plán“, žádnou „tajnou dohodu“ pro základy evropského politického a institucionálního „nového údělu“, který by sladil sociálně tržní hospodářství s darwinovskou globalizací.

Takový plán je potřebný o to víc, že řešení posledních čtyř let zatlačují stávající architekturu na hranici jejích možností a pošlapávají demokratické principy.

Předseda vlády sice prohlásil, že Francie před evropským summitem 17. a 18. října, který možná zahájí dlouhou sérii jednání k reformě Unie, „vypracuje návrhy“. Určitě však budou krajně opatrné a radikálně pragmatické, protože bude třeba sladit řadu rozdílných úhlů pohledu. Můžeme se tedy oprávněně obávat, že ve srovnání s debatou v Bruselu a Berlíně budou zaostávat.

Společný rozpočet eurozóny

Předseda Evropské rady Herman van Rompuy už několik týdnů propaguje myšlenku „rozpočtu eurozóny“. Dohoda o principu změny smlouvy o Evropské unii je prakticky dosažena, a to včetně evropského záchranného fondu s 500 miliardami eur. Fond právě v těchto dnech začíná existovat a součástí rozpočtu by se mohl stát do roku 2018. A kdyby bylo kvůli změnám nutné sáhnout na německou svatěsvatou ústavu? Německá vláda je připravena uspořádat ve Spolkové republice referendum.

Čím se tedy dá vysvětlit malomyslnost Paříže? Existuje pro to velké množství politických důvodů, celá řada legitimních výhrad, které se točí kolem liberální DNA Evropské komise, či dokonce samotného principu supranacionality, což je debata stará stejně jako první evropská společenství.

Pařížský Olymp

Dovolte mi přidat na tento seznam další hypotézu. Zda za francouzskou zamlklostí nevězí něco jiného: směsice lenosti, provincialismu, pýchy a samolibosti? Zda to náhodou nepramení z jistého ochromení francouzské politické elity v evropských záležitostech? Tyto důvody by se daly docela dobře shrnout německým rčením, ve kterém se mísí ironie se závistí: „Šťastný jako Pán Bůh ve Francii“.

Naši političtí představitelé jsou bohy, kterým se nechce opustit pařížský Olymp natolik, že dokonce v době konání francouzských parlamentních voleb masově opouštějí Evropský parlament. Je přece mnohem příjemnější obědvat u Françoise na Invalidovně [restaurace hojně navštěvovaná pařížskými politiky] než v nějaké maloměšťácké putyce na bruselském Place du Luxembourg v Bruselu, nebo dokonce v poslanecké kantýně, která se kromě bílých ubrusů a obsluhy neliší od jídelny pro personál.

Proč opouštět dobře obšlápnutý terén domácích témat, v nichž má každý své místo: suverenista, levicový či pravicový gaulista, socialista, eurokritik atd.? Proč se vystavovat evropské konkurenci, narážet na podivnosti liberalismu skandinávského socialisty či právnickosti Němců? Proč se nutit do komunikace v tom podivném jazyku, kterým je bruselská angličtina, když mluvíme tím nejkrásnějším jazykem na světě? Proč se tedy vůbec nudit Evropou, když je nám dobře doma?

Bohužel, transformace Evropské unie v nástroj „solidární integrace“, do nějž vkládá své naděje prezident Hollande, je možná jen, když se vzdáme určitého národního pohodlí. Nejde o odnárodnění politiky, ale o zapojení paradigmat ostatních Evropanů do diskuze a reflexe. Jen tak lze završit historické kompromisy, které umožnily vznik společného trhu nebo jednotné měny.

Kromě politiků už to všichni pochopili

Akademici i ředitelé firem se už dávno naučili počítat s riziky, závazky a také příležitostmi světa s mizejícími hranicemi. Světa, který je více mezinárodní a navíc anglofonní. Už i dělník u pásu dnes slýchává: „Ale pochopte pane, čínská konkurence...“ Politická korporace však zůstává hluboce národní, ne-li rovnou nacionalistickou. Ale samozřejmě i v takové Belgii jsou Vlámové, kteří sní o životě v jednojazyčném státě, kde by se při nákupu pozemků musely skládat jazykové zkoušky. Ale musíme s nimi tyto jejich podivné sny sdílet i u nás?

Podívaná na vnitřní rozdělení levice svědčí především o zmatku z té podivné věci, kterou je Evropská unie. Bývalá předsedkyně Evropského hnutí a dnešní europoslankyně Sylvie Goulardová v roce 2007 napsala: „V posledních letech ,Evropa‘ ve smyslu společenství solidárních lidí neexistovala.“

Neexistovala, protože se o ní už nepřemýšlelo, a v politice jdou činy a reflexe ruku v ruce. Krize za předchozí [vládní] většiny i za té současné ukázala, že Paříž jednoduše nebyla připravena.

V tomto ohledu je srovnání s Německem, jenž už od roku 2009 vybízí k širší diskuzi o cílech Unie a otevřeně volá po svolání Konventu, na který se také připravuje, ještě krutější. Mechanika krize přivodila přesně to, čemu se evropský projekt chtěl vyhnout: aby Německo hrálo v Evropě ústřední roli ve zcela dominantním postavení. Pro ty, kdo žijí na Olympu, je to možná perspektiva, o níž mohou v klidu přemýšlet. Nikoliv však pro nás, prosté smrtelníky.

Překlad: Pavel Bartůšek

Factual or translation error? Tell us.