Vyberte si jazyk
V předvečer končícího španělského předsednictví Evropské unie je nezbytné pokusit se o bilanci. Nezbytné neznamená snadné. Za prvé proto, že na zhodnocení dopadů zásadních opatření, která byla přijata během tohoto pololetí, je ještě příliš brzy, ač tento argument může působit otřepaně. Za druhé proto, že předsednictví, jaké musela zajistit naše země, nemá precedens, což je téměř stejně tak důležitý faktor.
Co se opatření týče, nejvýznamnějším je bezesporu to, které souvisí s novou rolí Evropské centrální banky (ECB). Ta byla v souladu s rozhodnutími přijatými minulý měsíc konečně reorganizována tak, že lze nyní reálně uvažovat o zrodu evropské ekonomické vlády. Zbývá otázka, zda se jedná o změnu konjunkturální, či strukturální.
Jinak řečeno: bude rigoristická koalice v čele s Německem trvat na tom, aby se ECB, jakmile bude současná krize zažehnána, zabývala opět výhradně inflací? Nadešel tedy velký okamžik Dějin, i když možná bez velkého D. Jedna věc je ale jistá: boj za reglementaci finančních trhů zdaleka neskončil – a možná neskončí nikdy, vzhledem k tomu, že se jedná o proces svou povahou stejně tak proměnlivý, jako choulostivý.
Jiným zásadním opatřením, pokud jde o dlouhodobé dopady, je zavedení Evropského útvaru pro vnější činnost (EEAS). Tento útvar zcela mění pravidla hry týkající se jednak způsobu, jakým dělat evropskou vnější politiku, jednak samotných aktérů této politiky. Doposud měly členské státy, Evropská rada a Evropská komise tendenci bojovat každý za sebe. Od nynějška by měla být integrace těchto tří orgánů aspoň teoreticky velice úzká. Národní ministři zahraničních věcí budou samozřejmě muset znovu důkladně popřemýšlet o své budoucí roli, aby se jejich funkce v rodící se evropské diplomacii nepřekrývaly, ale doplňovaly. Nutno přiznat, že EEAS je velice tenkým lankem a že k dosažení skutečné evropské zahraniční politiky bude zapotřebí provazochodeckého výkonu, ale za riziko to stojí.
Místo fotbalu, košíková
Cílem Lisabonské smlouvy bylo především přeprogramovat Evropskou unii směrem na zahraničí. Co se týká samotného španělského předsednictví a jeho přehnaně ambiciózních očekávání, není pochyb o tom, že okolnosti jeho původní elán poněkud zchladily. Zahraniční image země se výrazně zhoršila, což Španělsko donutilo k permanentní defenzívě. Politickou iniciativu vlastní vlády pak omezila nově zavedená Lisabonská smlouva, jejímiž prvními oběťmi se stali předseda vlády [José Luis Zapatero] a ministr zahraničních věcí [Miguel Angel Moratinos]. Ještě omezenější pole působnosti měla v oblasti řízení krize a v oblasti zahraniční politiky, které byly pro první pololetí roku 2010 klíčové.
Právě na poli zahraniční politiky Španělsko doplácelo na strategickou dezorientaci Evropské unie: zrušení summitu s USA (plánovaného na konec května) a se Středomořím (plánovaného na 7. června, poté odložen na listopad) naznačuje navzdory úspěšnému summitu s Latinskou Amerikou (17. května) velice jasně, že systém zahraničních vztahů založený na pravidelném opakování summitů, kterým chybí obsah a které nemají jiný cíl, než samotné konání akce, nemá žádnou budoucnost. Evropské unii zdá se uniklo, že se skutečná zahraniční politika odehrává mimo rámec zasedání, jak jí to ostatně připomněly Brazílie a Turecko nezvyklým rozhodnutím vést vlastní jednání s Íránem a následně svým „ne“ vůči sankcím namířeným proti této zemi.
Kdybychom chtěli vyjádřit dopad zavedení Lisabonské smlouvy sportovně, řekli bychom, že Španělsko přišlo hrát fotbal, ale na poslední chvíli se dozvědělo, že by mělo hrát košíkovou. Španělské předsednictví si nicméně vedlo poměrně dobře, navzdory velice složitému kontextu, kdy například muselo obtížně manévrovat kolem otázky, zda postihovat či nepostihovat členské státy, které by nesplnily cíle Agendy 2020 v oblasti zaměstnání a růstu. Jsme zvědaví, co se bude dít nyní, až se Belgie, která dostane novou vládu (nejdříve v září), ujme zbytků rotujícího předsednictví. Nedáváme tedy sbohem pouze španělskému předsednictví, ale nadobro se loučíme s rotujícím předsednictvím jako takovým. Španělský semestr za ním udělal poslední ironickou tečku.
