EU ohrožuje jugoslávský syndrom

Sever vydělává, jih utrácí. Z eurozóny se dnes ozývají stejné nářky, jaké se před čtvrt stoletím nesly mnohonárodnostní Jugoslávii. A evropští představitelé by udělali dobře, kdyby si to uvědomili.

Zveřejněno dne 15 října 2012 v 10:58

„My obědváme deset minut a jim to trvá tři hodiny. My si tu vyděláváme prací a oni úplatky. Už celé roky tečou peníze od nás k nim. Na severu se peníze vydávají, na jihu se s nimi plýtvá.“ Tyto litanie připomínají dnešní nářky severoevropských euroskeptiků. Ve skutečnosti je to však úryvek z mých zápisků z devadesátých let, které jsem psal na cestě vlakem napříč Jugoslávií. Můj kamarád ze severní části země mi vysvětloval, proč se chtějí severojugoslávské republiky od „nestvůry“ federace odtrhnout.

Mnohonárodnostní Jugoslávie byla v mnoha ohledech Evropou v menším provedení. Na severu si lidé vydělávali třikrát až čtyřikrát více než na jihu. Jih trpěl vysokou nezaměstnaností. A stejně jako obyvatelé eurozóny cítili i občané bývalé Jugoslávie, že je vládní politici „odtržení od lidu“ nereprezentují a že jsou vůči nim bezmocní. EU bojuje s demokratickým deficitem; Socialistická federativní republika Jugoslávie, mnohonárodnostní komunistický stát založený Titem (1892-1980), byla fakticky státem jedné strany.

Zlo je B... Bělehrad

Dnes proklínají obyvatelé severoevropských států Brusel. Včera považovali Slovinci a Chorvaté za příčinu všeho zla Bělehrad. Bělehrad je sebranka neschopných a hnidopišských byrokratů, Bělehrad plýtvá našimi penězi. I v bývalé Jugoslávii byla společná měna, dinár, symbolem „vlády odtržené od lidu“. Často se tvrdilo, že sjednocení s dalšími národy byl ideologický projekt, konstrukce z papíru.

Dokud byla prosperita a obyvatelé severu si moc neuvědomovali, jak jsou jejich země propojeny s ostatními regiony, byl sever ochoten platit. Situace se změnila v osmdesátých letech: Tito zemřel, hospodářství začalo upadat a severní státy byly nuceny přispět svým dílem na záchranu jihu před bankrotem. Slogan, který se v současnosti nese severní Evropou, „Už ani cent česnekářům!“, silně připomíná dobové heslo Slovinců: „Už ani halíř biftekářům!

Newsletter v češtině

Vzestup populistů

Podobnou populisticku revoltu, jaké dnes čelí některé země EU, zažívala před dvaceti lety i Jugoslávie. Politici jako Jean-Marie Le Pen [zakladatel francouzské ultrapravicové Národní fronty] nebo Geert Wilders [populistický lídr nizozemské Strany pro svobodu, PVV] toho mají s Fraňo Tudžmanem [nacionalista a první prezident nezávislé Chorvatské republiky] či Slobodanem Miloševičem [vůdce srbských nacionalistů souzený v Haagu za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti] nemálo společného. Všichni vedli před vzestupem k moci nacionalistické proslovy. Prolomili tabu a svezli se na vlně frustrace obyvatelstva z vedení země, které podle jejich slov obíralo „vlastní lid“ o peníze a moc. Nejde tu o to dokazovat, že PVV a jí podobné evropské strany usilovaly o etnické čistky. Ty ostatně nebyly ani Miloševičovým záměrem. Miloševič byl především oportunistickým politikem, který uvažoval v krátkodobém horizontu. Za rozpad Jugoslávie nese velký díl odpovědnosti, i když ho neplánoval.

Představitelé Evropské unie se aparátčíkům Titova režimu často až bolestně podobají. Stejně jako oni působí pokaždé dojmem, že je známky slábnoucí popularity nepříjemně zaskočily. I oni jako by žili v pohodlné kukle, odkud se jim nechce ven. Předsednictví Evropské rady připomíná rotující předsednictví Jugoslávie v osmdesátých letech. Jugoslávští prezidenti byli v zemích federace vnímáni podobně jako u nás Herman Van Rompuy, tedy jako státníci přicházející z dalekých končin. „Víme přesně, co bychom měli dělat. Ale nevíme, jak se nechat znovu zvolit, pokud to uděláme,“ prohlásil předseda euroskupiny Jean-Claude Juncker. To jsou slova představitele, který se obává nepokojů. Pokud si musíme předem zajistit demokratickou podporu, hrozí nám, že nabereme zpoždění a budeme si muset přistoupit na jisté kompromisy.

Jugoslávie mohla přežít

Oslabení demokratické podpory Evropy ale může mít mnohem závažnější důsledky, než je nějaké zpoždění reforem. Pokud bychom si měli vzít z rozpadu Jugoslávie nějaké ponaučení, pak to, že v opozici mezi severem a jihem je měnová unie ohrožena, pokud nejsou občané do projektu alespoň trochu demokraticky zapojeni. V době prosperity nevidí nikdo na takové unii nic špatného; problémy přicházejí v době úpadku. Evropskou unii odlišuje od bývalé Jugoslávie to, že je složena z demokratických států. Populisté a nacionalisté jsou konfrontováni s opozičními demokratickými silami. Často se tvrdí, že kdyby měla jugoslávská federace větší demokratickou podporu, otevřenější politický systém a svobodnější tisk, mohla přežít.

Volení představitelé evropských států mohou tuto podporu získat a měnovou unii občanům nevnucovat jako systém, ale spíše jako útvar, který jim patří. Pokud od tohoto projektu upustí nebo v něm neuspějí, nahrají protikrizová opatření, která voliči považují za „diktát Bruselu“, protievropským silám. Ty nezpůsobí ze dne na den rozpad EU, ale vyvolají další nevoli a obstrukce, které se rozptýlí teprve tehdy, až se zásluhy EU naplno projeví a volení politici o nich budou mluvit.

Protinázor

EU nelze srovnávat s Jugoslávií

Evropskou unii nelze přirovnávat k Jugoslávii, domnívá se odborník na mezinárodní otázky Geoffroy Chateau na stránkách listu De Volkskrant. Předně je Evropská unie etnicky velmi různorodá, zatímco Srbsko, které bylo v balkánských válkách hlavním agresorem, mohlo počítat se silným zastoupením Srbů v ostatních republikách federace. V Jugoslávii byl navíc na rozdíl od Unie ponechán nacionalismu volný průběh:

Nacionalistické a populistické proudy se v zemích EU, jako například v Nizozemsku nebo ve Francii, objevovaly pravidelně. Často se ale stávaly obětí chaotické organizace, špatného vedení, nestálé členské základny a malé důvěryhodnosti. V bývalé Jugoslávii byla situace zcela jiná. Po Titově smrti dokázali [chorvatský prezident] Fraňo Tudžman a [srbský prezident] Slobodan Miloševič zajistit své národovecké ideologii ohromnou lidovou podporu.

Nacionalismus „se táhne dějinami, zejména dějinami Srbska a Chorvatska, jako červená nit,“ poznamenává autor, i když „se Titovi s pomocí ekonomického růstu dařilo první tři desetiletí po válce smýšlení tohoto typu krotit.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma