Vyberte si jazyk
Říká se, že když se David Cameron před sedmi lety stal lídrem strany Toryů, William Hague, bývalý lídr konzervativců (1997-2001) a nynější ministr zahraničí, pronesl na téma Evropy několik ostře varovných slov. Držte se raději dál, radil Cameronovi Hague, který z vlastní tvrdé zkušenosti věděl, jaké škody může nadělat [přílišný důraz na téma britského členství - to se podle komentátorů podepsalo na katastrofické volební porážce konzervativců v roce 2001 - pozn. překl.] Hague dodal, že k Evropě je nutné se stavět jako k bombě, která se nedá zlikvidovat, ale mohla by kdykoliv vybuchnout. Nejmoudřejší je proto nechat ji na pokoji, a doufat, že všechno dobře dopadne.
Cameron si jeho slova dobře zapamatoval. V opozici se snažil nevyvolávat v tomto ohledu konflikty a i na počátku svého mandátu byl, dá se říci, příliš opatrný. Evropa byla nejméně konfliktní částí koaliční smlouvy, jelikož Cameron se již dříve vzdal své „železné záruky,“ tedy požadavku referenda o jakýchkoliv dohodách plynoucích z Lisabonské smlouvy. Jeho vláda se s jedinou dramatickou výjimkou – Cameronovo veto smlouvy o reformě EU na prosincovém summitu – soustředila na méně nebezpečné problémy.
Odklon od Haguea
Najednou se však ukázalo, že sedm let po ministrových varovných slovech konzervativci od Hagueovy doktríny zcela upustili. V posledních několika dnech vyjádřila svůj protievropský postoj řada ministrů, přestože tak učinili bez vědomí či souhlasu Haguea samotného, který tím byl dost vyveden z míry. První z nich byla ministryně vnitra Theresa Mayová, o které se nyní mluví jako o možné příští předsedkyni konzervativní strany. Na stranické konferenci, která se konala 7.-10. října, Mayová napadla jedno z největších kréd Evropské unie, když slíbila, že se postaví na odpor volnému pohybu osob mezi členskými státy. Jak přesně v tomto směru hodlá postupovat, však neuvedla.
Do Bruselu se pak Mayová pustila znovu 16. října, když zpochybnila platnost evropského zatykače. Spojence našla v ministru obrany Philipa Hammonda, který se nedávno domáhal „restartování“ vztahů mezi Británií a Evropskou unií.
K debatě však zatím nejkonkrétněji přispěl ministr školství Michael Gove, když řekl, že pokud by se referendum o EU mělo konat zítra, hlasoval by pro britské vystoupení.
Zpřetrhat pouta
Důležitost těchto výroků nelze podceňovat. Přestože mnozí Evropu kritizovali již dříve, od dob bývalého lídra labouristů Michaela Foota před téměř čtvrtstoletím se žádný z předních britských politiků neodvážil veřejně podpořit zpřetrhání pout. Od potupné porážky Foota v parlamentních volbách v roce 1983 panoval ve vysoké politice všech tří hlavních britských stran konsensus, že britské členství v EU je sice věc otravná, nicméně v podstatě užitečná.
To, že se Gove rozhodl od tohoto názoru distancovat, by bylo veledůležitým momentem i v případě, že by jednal osamoceně. Údajně se však těší podpoře asi poloviny konzervativních členů kabinetu. Je dokonce možné domýšlet se, že Gove, který je Cameronův blízký rodinný přítel, funguje jako premiérův předvoj.
Je tedy jasné, že Konzervativní strana došla do bodu zvratu. Cameron se rozhodl vzít na sebe riziko odpálit evropskou bombu s plným vědomím důsledků. Na první pohled je jeho chování šílené. Proč se premiér rozhodl ubírat se tak nebezpečnou cestou?
Důvody nebezpečné cesty
Prvním důvodem je, že zatímco jindy politici na ministerských křeslech přejdou do opatrnějších a pragmatičtějích pozic, v případě Evropy se jejich postoje naopak zradikalizovaly. Například Gove zjistil, že kvůli bruselským směrnicím je nyní obtížnější se zbavovat špatných ředitelů v britských školách. Podobnou zkušenost má ministr zaměstnanosti a sociálních věcí Ian Duncan Smith z pokusů o reformu sociální státu. Vůbec každý ministr by mohl vyprávět.
Druhým důvodem je UKIP (euroskeptická Strana za nezávislost Spojeného království). Tak jako krajně pravicovou Britskou národní stranu (BNP) podporují především voliči, kteří by jinak inklinovali k labouristům, UKIP představuje konzervativní stranu v exilu. Stratégové Toryů se obávají, že strana by mohla dokonce vyhrát volby do evropského parlamentu v roce 2014, takže konzervativci by skončili až na třetím místě. V parlamentních volbách v Británii by UKIP samozřejmě tak úžasného výsledku nedosáhl, avšak mohl by i přesto konzervativní straně ubrat několik procent voličů, což by Camerona stálo vítězství a stranu Toryů mnoho parlamentních křesel.
Premiér musí též čelit silným protievropským náladám ve vlastní straně. Před necelým rokem se 81 poslanců postavilo na odpor vládnímu diktátu ohledně hlasování o možném referendu o EU. Šlo zatím o největší rebelii v evropských záležitostech. Od té doby se názor jen upevnil. V příštích měsících přitom můžeme čekat novou sérii hlasování, která budou zahrnovat mimojiné otázku bankovní unie.
Budoucnost je na ostrově, mimo EU
A čtvrtý důvod je tím nejpodstatnějším. V konzervativní straně došlo k názorové změně. Řada konzervativních ministrů nyní skálopevně věří, že budoucnost Británie leží mimo Evropskou unii. Protievropské názory neventilují pouze z taktických důvodů, například kvůli straně UKIP, parlamentním procedurám, nebo aby si zvýšili popularitu. Dělají to z hloubky svého přesvědčení.
To je závažné, vezmeme-li v potaz, že od rebelie ohledně Maastrichtské dohody, kterou podepsal John Major, uběhlo již téměř 20 let. Rebelové tehdy byli okrajovou skupinou a hlavní proud konzervativní strany britské členství v EU podporoval. Kdyby tehdy kterýkoliv z ministrů vyslovil slova podobná Goveově komentáři, byl by nucen odstoupit. Dnes po Goveovi nikdo nechce, aby svá slova odvolal, natož aby rezignoval.
Je tu však ještě jedna neznámá. Poslední vlna protievropské rétoriky zatím vypadá jako pouhá nabubřelá prohlášení, což by vyvolávalo naději, že k jejímu naplnění nikdy nedojde. A pak budou následovat nová obvinění ze zrady. Já se však domnívám, že ministr školství a jeho stoupenci v kabinetu jsou nyní opravdu připraveni vyvést Británii z EU ven. To je odvážný a velice závažný krok. Doufejme, že vědí, co dělají. Pokud nevědí a metaforická bomba ministra zahraničí vybuchne, pak by důsledky mohly být skutečně děsivé.
Evropské mínění
Jen ať si Británie jde, tam jsou dveře
Zvažuje-li britská vláda možnost „Brexitu“ – tj. nějaké formy britského vystoupení z EU – její partneři by si mohli přát její odchod uspíšit, domnívá se hlavní politický komentátor listuThe Financial TimesPhilip Stephens:
Evropa je unavená neustálými britskými požadavky o výjimky z unijních pravidel. Ostatní lídři mají jiné, vážné starosti se záchranou jednotné měny. Mezi evropskými politiky se nyní ozývají hlasy, že pokud chce Británie z Unie ven, měla by prostě odejít.
(...) David Cameron ignoroval nabídky italského premiéra Maria Montiho k bližší spolupráci při postupu k prohlubování společného trhu. Španělský premiér Mariano Rajoy z pravého politického středu upírá zrak spíše k Berlínu než k Londýnu. A bylo jasné, že francouzský socialistický prezident Francois Hollande se s Cameronem nikdy moc přítelíčkovat nebude. Britské jednoznačné odmítnutí příspěvku do podpůrných mechanismů jednotné měny však mate i tak blízké britské spojence, jakými je například Švédsko. Ostatní přiznávají, že je neustálé britské poučování o tom, jak mají spravovat své záležitosti, už unavuje.
