Bělorusko: Lukašenko: „Jste demokratičtí banditi“

Alexandr Lukašenko při rozhovoru s některými novináři při parlamentních volbách.  Minsk, 23. září 2012.
Alexandr Lukašenko při rozhovoru s některými novináři při parlamentních volbách. Minsk, 23. září 2012.
23 říjen 2012 – The Independent (Londýn)

Běloruský prezident udělal z někdejší svazové republiky národ vyděděnců. V jednom z ojedinělých rozhovorů se snažil přesvědčit majitele britského deníku The Independent Jevgenije Lebeděva, že občané jeho země dávají přednost bezpečnosti před svobodou.

Říká se, že člověka lze soudit podle společnosti, kterou si vybírá. Pokud je to pravda, pak Alexandr Lukašenko, který posledních 18 let vládne Bělorusku, vysílá znepokojivé signály.

Syrského prezidenta Bašára Asada, jehož režim je odpovědný za masakry ve městech Houla a Daraya, popisuje jako „úžasného“ muže a „absolutního Evropana, civilizovaného člověka“. Ohání se i jmény plukovníka Kaddáfího a Saddáma Husajna.

V prostředí falešné majestátnosti svých reprezentativních prostor v Minsku vzpomíná Lukašenko na příjemné hovory s někdejším libyjským samovládcem. „Řekl jsem mu: ,Muammare, s Evropou si to musíš vyřešit sám!‘ Potom mi vyprávěl o svém vztahu se Sarkozym“ – a o něco méně veseleji, jak se Západ pustil do jeho iráckého důvěrníka.

Chtěli po mně, abych řekl, že Irák má jaderné zbraně

„Před krizí v Iráku za mnou přišli američtí vyslanci a chtěli po mně, abych řekl, že jsou v Iráku jaderné zbraně. Odmítl jsem. Dokonce mi řekli, že se Bělorusku povede dobře z hlediska investic atd. Jediné, co jsem měl udělat, bylo podpořit je. Řekl jsem jim, že to nemůžu udělat, protože jsem věděl, že tam žádné jaderné zbraně nejsou.“

„Oni mi na to odpověděli: ,Věříme vám, ale válečná mašinérie se už rozjela moc rychle.' Přísahám, že tento rozhovor proběhl, že ten člověk za mnou přišel a že jsem se o té věci bavili přímo tady v této místnosti.“

Přitom se naklonil dozadu a upřeně se na mě zadíval. V krbu plápolala imitace ohně, zář z plastových polen vrhala na jeho levou tvář rudé světlo.

„Je to dvojí metr,“ trval na svém s určitým opodstatněním. „Američané nás chtějí zdemokratizovat. Ať zdemokratizují Saúdskou Arábii! Vypadá to u nás jako v Saúdské Arábii? Zdaleka ne! Proč to nezdemokratizovat tam? Protože je to grázl nad grázly, ale je to náš grázl.“

„Jste banditi. Demokratičtí banditi. Zničili jste tisíce, možná miliony lidí [v Iráku a Afghánistánu].“ Zvolal: „Každý den prožívám demokratizaci s obuškem Západu u hlavy. Kdo takovou demokracii potřebuje?“

Bez výčitek svědomí

Autoritářství stále převládá ve většině států bývalého Sovětského svazu. Lukašenko od července 1994, kdy se stal prezidentem, bezohledně – ač politicky obratně – upevňoval svou moc ovládnutím parlamentu, justice a kontrolou médií.

Na konci roku 2010 se objevila naděje, že dojde k určité oblevě. Na začátku volební kampaně před prosincovými prezidentskými volbami došlo totiž k uvolnění řady omezení, které bezprecedentně umožnilo kandidovat devíti zástupcům opozice. Tato naděje však nepřežila ani volební den. Ve chvíli, kdy se na protest proti Lukašenkovu vítězství – které mezinárodní pozorovatelé napadli jako podvod – začali shromažďovat demonstranti, vyšli proti nim policisté s pendreky.

Lukašenko netrpí žádnými výčitkami svědomí. „Na rozdíl od Británie, Francie či Ameriky jsme nikdy nepoužili na rozehnání masových nepokojů vodní děla. Dokonce ani když demonstranti zaútočili na sídlo vlády, vyrazili dveře, rozbili okna a pokusili se sídlo obsadit, jsme nepoužili ani jedno vodní dělo či slzný plyn. Poslali jsme na místo policii a speciální síly. Všichni čumilové utekli a zbyli akorát aktivisti: bylo zatčeno 400 lidí. Ti, kteří vyráželi ty dveře.“

Zatýkání demonstrantů, vylučování ze škol

Amnesty International ve své nejnovější výroční zprávě upozorňuje na to, že v Bělorusku údajně dochází k mučení, že byly zatčeny stovky lidí za „tiché protesty“, při nichž dávaly najevo svůj odpor shromažďováním se na veřejných místech, tleskáním nebo vyzváněním mobilních telefonů. Organizace Human Rights Watch upozorňuje i na to, že studenti jsou za kritiku Lukašenkova režimu vylučováni ze škol. Za stejný přečin jsou propouštěni i státní zaměstnanci.

Za Lukašenkovy vlády se Bělorusku vedlo dobře po ekonomické stránce. Podle vyspělosti měřené indexem lidského rozvoje OSN patřilo k nejlépe hodnoceným státům bývalého Sovětského svazu. V roce 2005 MMF potvrdil, že za uplynulých sedm let vláda snížila počet obyvatel žijících v chudobě o polovinu a udržela nejrovnější rozdělení příjmu ze všech států v regionu. Zdravotní péče je zdarma a vzdělání dostupné všem.

Vláda toho dosáhla v sovětském stylu, ponecháním 80 % průmyslu a 75 % bank v rukách státu. Ve stejně sovětském stylu toho dosáhla na úkor základních svobod. Návštěva Minsku je jako vstup do světa, který přinejmenším v zemích bývalého Sovětském svazu zmizel před dvěma desetiletími.

Pořádek, co vyvolává minulost

V době rozpadu SSSR jsem byl dítě, ale stále mám v paměti – zvlášť v kontrastu s tím, co přišlo poté – jak byly ulice uklizené a na silnicích málo aut. Minsk je stále takový: jako ze žurnálu a prázdný. Ozvěny, které vyvolává, jeho vzezření jen zesiluje. Město, které bylo během druhé světové války zničeno a poté téměř celé postaveno německými válečnými zajatci, tvoří řady elegantních bytových bloků ze stalinské éry a široké větrem bičované bulváry. Je jako obrázek z fotoalba mých rodičů.

Podobnost to však není jen kosmetická. Toto místo má i stejně politicky vyzařuje: prosté uniformy příslušníků bezpečnostních sborů hlídkujících na letišti, veřejných místech a dokonce i některých barech, ústřední postavení zpravodajské služby – v Bělorusku stále nazývané KGB – sídlící v neoklasicistní budově v centru hlavního města a viditelně umístěné sochy Lenina.

Zemi nyní tvrdě zasáhla světová finanční krize, která ohrožuje „běloruský zázrak“, kterým se Lukašenko chvástal. Tím byla společenská smlouva – on poskytne zdravotní péči, vzdělání a bezpečnost, které patří v regionu k nejlepším, výměnou za souhlas s postoupením některých politických práv. Na tom založil svou argumentaci na obhajobu vlády. Měna však trojnásobně devalvovala a raketově se zvýšila inflace. Moskvou dotovaný zemní plyn, úhelný kámen ekonomiky držící zemi nad vodou, se ocitl v ohrožení, když Rusko náhle zvýšilo ceny. Lukašenko musel v zájmu zajištění dalších slev odsouhlasit privatizaci potrubní infrastruktury, společnosti Beltransgaz – jednoho z korunovačních klenotů běloruského státu – ruskému Gazpromu.

Zbývají tiché protesty

Nespokojenost s těžkými časy vedla ke nárůstu represe. Opozice se uchýlila k tichým protestům kvůli rychlosti, s jakou úřady zakročily proti všem hlasitým demonstracím. Na YouTube jsou uložené záběry z policejního rozhánění takových akcí. Není to nijak příjemná podívaná.

„Takže Lukašenko je ten špatný!“ Sám Lukašenko na otázku ohledně svého jednání odsekne se slovy: „Vyjděte na ulici, podívejte se okolo – vše je čisté, uklizené, všude chodí normální lidé. Není pochyb o tom, že diktátor si může připsat aspoň toto k dobru.“

A byly vůbec nějaké chyby? Udělal by za téměř dvě dekády své vlády něco jinak? Na to odpověděl, že „nedošlo k žádným systémovým chybám, alespoň si na žádné nevzpomínám”.

Překlad: Pavel Bartůšek

Factual or translation error? Tell us.