Debata: Dejte nám pokoj s národním státem!

25 říjen 2012 – Der Spiegel (Hamburk)

Kdokoliv, kdo dnes prosazuje více Evropy, přivolá hněv zarputilých obhájců demokracie, kteří předkládají národní stát jako model ideálu. Chceme ale doopravdy žít v Super-Rakousku?

Když jsme se všichni stali nositeli Nobelovy ceny a opadla první vlna sebeopojení, začali realisté mezi odborníky ohrnovat nos: hezké, ale opravdová politika se dělá jinak. „Mír stojí peníze,“ varoval například odborník na ústavní právo Paul Kirchhof. A měl na mysli peníze naše.

Když německý sociolog Ulrich Beck do Spiegelu napsal, že Německo stojí před „otázkou bytí a nebytí Evropy“, což je tvrzení, pod které by se hrubým odhadem podepsalo na 70 procent všech politiků EU, dostalo se mu reakce, že to je přece hrozně přehnané.

Zrušit Evropskou radu?

A když rakouský rozhněvaný občan Robert Menasse ve svém nejnovějším pamfletu Der Europäische Landbote – Posel evropského venkova požadoval zrušení Evropské rady, toho útočiště národnostního omezenectví (což je ostatně prosba, kterou předseda Evropské komise Barroso údajně zahrnuje každý večer do své modlitby), otiskl týdeník Die Zeit celou stránku plnou rozhořčení: „ideologové“ Menassova kalibru jsou prý horší než všichni populističtí nepřátelé EU v Římě nebo Haagu.

Proč tomu tak je? Proč má být Superevropan Daniel Cohn-Bendit, německo-francouzský poslanec Evropského parlamentu, nebezpečnější než superblonďatý anti-Evropan Geert Wilders? Proč je každý hlas, který volá po tom, abychom nezapomněli na cíl zvaný Evropa, zavrhován jako přinejlepším naivní? Proč musí Brusel být jednou provždy jen „byrokratickým molochem“? Proč – a to je větší záhadou než všechno ostatní – musí být zrovna evropský národní stát prezentován jako pravý demokratický ideál?

Super-Rakousko

Přece nemůže být pravda, že bychom všichni raději žili v jakémsi Super-Rakousku, kde se politika konsenzu vykládá tak, že vše funguje nejlépe, když jedna ruka hezky myje druhou. Nebo v Itálii, která se zachránila před pádem do propasti jen díky odstoupení celé politické kasty ve prospěch dočasného diktátora, kterému se říká „technokrat“, aby celý manévr nevypadal až příliš ostudně.

Ani s německým modelem, který by politici i média nejraději exportovali i do těch nejodlehlejších koutů Evropy, to není tak slavné – nejen kvůli všem těm politickým blokádám způsobeným politickými stranami či federalismem uchovávajícím všemožné výsady, ale také kvůli tomu, že ani my Němci nejsme s to držet státní dluh pod kontrolou, jak to hlasitě vyžadujeme od ostatních. Ostatně Helmut Kohl, sjednotitel Německa, varoval před německou Evropou.

Odkazováním na mnohé chyby a nedostatky Evropy tíhneme k tomu, že je začínáme poměřovat s údajnými výhodami národních států, které samy mají největší problémy se přizpůsobit supranacionálním podmínkám globalizovaného světa.

Pomíjivá radost z jižního křídla

Proč se za Evropu stydíme? Na německé ambasádě v Londýně dlouhou dobu hrdě plápolala evropská vlajka, protože pracovníci ambasády věděli, že to Margaret Thatcherovou v kanceláři naproti rozpálí do běla. Tehdy se model Evropy těšil obdivu, protože umožnil připojení chudým státům, jako je Irsko a Portugalsko.

A najednou tu jsou jen lenoši? Evropa už občas fungovala, ještě než vůbec existovala EU: V roce 1953 účastníci londýnské dluhové konference prominuli Německé spolkové republice tíživé splátkové závazky – a pro prominutí hlasovalo i Řecko.

Připusťme si, že Evropa je v krizi. Ale rozpomínání na národní státy nám z ní určitě nepomůže.

Překlad: Karolína Kousalová

Factual or translation error? Tell us.