Zpráva Litva - Bělorusko
Litevka u plotu, který rozdělil obec Piackunai na litevskou a běloruskou část. 2008.

Nová železná opona

Za sovětského režimu byly Litva a Bělorusko součástí SSSR. Mnoha vesnicemi procházela v té době hranice, která existovala jen na papíře. Dnes se cesta přes bělorusko-litevskou hranici podobá překážkovému běhu.

Zveřejněno dne 25 října 2012 v 15:08
Litevka u plotu, který rozdělil obec Piackunai na litevskou a běloruskou část. 2008.

Ještě před dvaceti lety byly Litva a Bělorusko součástí Sovětského svazu. Země byly od sebe odděleny jen formálně pomyslnou čarou na mapě. Dnes se podél hranice táhne plot, novodobá železná opona vystavěná po pádu komunismu. Zatímco Litva se stala členem NATO a Evropské unie a součástí schengenského prostoru, Bělorusku vládne autokratický režim Alexandra Lukašenka.

Kovový plot opředený ostnatým drátem od sebe neoddělil pouze dvě země, ale rozdělil i vesnici. Litevská část, která se proslavila restaurovaným hradem ze 16. století a hudebním festivalem Be2gether, nese název Norviliškės. Běloruská část se jmenuje Piackunai. Hranice oddělila několik rodin, další obyvatele odřízla od sousedů, kostela či hřbitova. „Moje teta žije na opačné straně hranic. Můžeme si povídat přes plot, to nezakazují ani Litevci, ani Bělorusové. Přes sousedy si domlouváme čas, kdy se sejdeme,“ vypráví Stanislaw Alencenowiczius. Jeho dům je na konci litevského území; státní hranice prochází přímo jeho bramborovým polem.

Obě části obce od sebe dělí jen pár kroků, na druhé straně hranice ale začíná úplně jiný svět. Na severozápad od pole Stanislawa Alencenowocziuse prosvítá bíle mezi stromy norviliškėský hrad. Na východě stojí za dvojitým oplocením řada opuštěných dřevěných chatrčí.

Alencenowoczius se narodil v Litvě. Dříve míval ve zvyku zvát své běloruské příbuzné na návštěvu a sám do Běloruska často jezdil. K tomu, aby dnes mohl osobně navštívit svou tetu, na kterou může z domu zavolat, se musí vydat do čtyřicet kilometrů vzdáleného města Šalčininkai, požádat tam v běloruském kulturním centru o vízum a s ním přejít přes hraniční přechod. Cesta, která vede před Alencenowicziusovým domem, končí bránou zamčenou na dva západy. Na litevské straně pár kroků od hranic nejeví zelená plechová bouda známky života. Na opačné straně nehlídkuje žádný Bělorus. Ale nenechte se mýlit: házet cokoliv přes plot nebo ho přelézat je zakázáno. Jen co jsme podél něj ušli pár metrů, odněkud se vynořil neznačený tmavozelený mikrobus. Na pár minut se zastavil a pak zmizel stejně nenápadně, jako se objevil.

Newsletter v češtině

„Proč bych měla porušovat zákon?“

V Norviliškėsi bydlí i Leokadija Gordiewiczová. Hranice ji odřízla od manžela a obou sester. Jedna z nich žije jen půl kilometru odsud. Bydlí tu i Leokadijina spolužačka, ale kamarádství už spolu neudržují. Nebaví se ani přes plot. „Proč bych měla porušovat zákon?“, říká Leokadija. Vdala se ještě za sovětského režimu a s manželem žila nejprve v Litvě. Pak manžel našel práci v Bělorusku, získal běloruský pas a rozhodl se, že na opačné straně hranic, v Ašmeně, už zůstane. Leokadija své příbuzné nenavštěvuje. Jen cesta do Šalčininkai a roční vízum vyjdou na 600 litai (zhruba 4 300 Kč). Tolik peněz nemá.

Na otázku, kdy se naposledy viděla s manželem, začne Leokadija Gordiewiczová v duchu počítat. Je to už několik let, ale kdy přesně, to už si nevzpomíná. „Ráda bych se rozvedla, ale je to moc drahé,“ směje se. Všechny dotazy bere s humorem, ale když na ně odpovídá, jen těžko zakrývá zoufalství ať už z odděleného života, nebo finančních problémů.

Uprostřed rozhovoru se kolem nás prožene mikrobus směřující k hradu. Jak tvrdí Leokadija Gordiewiczová, o víkendech není o návštěvníky nouze. „Jezdí tu tak krásná auta. A přitom všichni říkají, že se nám nežije dobře. Tak odkud se berou? Z Běloruska.“ Leokadija si je jistá, že auta jsou za peníze z prodeje levnějších cigaret a benzínu (pašovaných z Běloruska, pozn. překl.)

„Tady začíná Evropa“

Podobný obrázek nabízí i další rozdělená vesnice, Sakalinė. Litevské domy jsou natřeny různými barvami, upravené záhony jsou obsypané květinami a zeleninou, větve jabloní se sklánějí pod tíhou ovoce. Domy hned za hranicí jsou všechny opuštěné. Nedaleko zelené strážní budky ale parkuje gazík a hlídkuje tu jeden pohraničník. Tady je nutná ostražitost, jinak tudy začnou proudit kartony cigaret.

„Tady začíná Evropa,“ říká hrdě Česlava Marcinkevičová, zastupitelka kantonu rozkládajícího se kolem městečka Dieveniškės, které leží v tomto litevském výběžku zasahujícím do Běloruska a vzdáleném asi hodinu cesty od Vilniusu. „Ale tady i končí, protože kolem je jen vysoký kovový plot rozdělující státy a rodiny. Lidé se nemohou vzájemně navštěvovat. Možné to sice je, ale stojí to hodně času a peněz.“

Stalinova dýmka

Dieveniškėský okrsek se rozkládá na přibližně třicetikilometrovém výběžku vklíněném do Běloruska. V roce 1939, kdy byl Vilnius s přiléhajícími obcemi předán Litvě a v Kremlu se přepisovaly hranice, ležela na mapě Stalinova dýmka. Nikdo se ji neodvážil zvednout, a tak ji obkreslili. Legenda, kterou si tu místní usedlíci se smíchem rádi vypravují.

Ve skutečnosti to tak barvité nebylo. Během jednoho století se hranice změnily přinejmenším pětkrát. Nejstarší obyvatelé zdejšího kraje s oblibou vyprávějí, že bydleli ve třech různých státech – Polsku, Sovětském svazu a Litvě nebo Bělorusku – aniž by se jedinkrát stěhovali. Vilnius s přilehlým okolím patřil téměř po celé meziválečné období Polsku. V září roku 1939 ho obsadila Rudá armáda, ale hranice byly vymezeny až v listopadu roku 1940, kdy už měl Sovětský svaz Litvu zcela pod kontrolou. Když obě země získaly nezávislost, stala se vnitřní hranice jejich hranicí státní. Návštěva příbuzných byla v té době povolena bez velkých omezení. Bělorusové se mohli přijít do Litvy pomodlit k hrobům svých blízkých.

Po vstupu Litvy do Evropské unie se 667 kilometrů dlouhá hranice s Běloruskem stala vnější hranicí EU a později i schengenského prostoru. Proto bylo zapotřebí ji ještě více zabezpečit proti pašování a nelegální imigraci. Vízum, které dříve stálo pět eur, dnes stojí šedesát. Když se chtějí Bělorusové, kteří žijí v těsné blízkosti hranice, vydat do Litvy, musejí nejdřív zajet na konzulát do více než sto kilometrů vzdáleného Grodna, vystát frontu a zajet si tam zpět pro vízum. Teprve pak se mohou rozjet do městečka Norviliškės na opačné straně hranic. Navštívit rodinu, která žije sotva sto metrů od vás, je složitější než odjet na víkend do Paříže nebo Londýna.

Kategorie
Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!