Vyberte si jazyk
Letos v létě jsme procestovali východní části Evropské unie. Vyjeli jsme z Vilniusu do Bělostoku a poté pokračovali podél hranic směrem na Bělorusko a Ukrajinu. Obdivovali jsme nádherná města na východě Slovenska a dojeli až do Rumunska.
Bylo to ohromující. Řadu měst a krajů, kterými jsme projížděli, jsem navštívil už předtím, ale to bylo hned po pádu komunismu asi před dvaceti lety. To, co jsem spatřil nyní, byl sociální, hospodářský a politický zázrak. Tyto změny se dají srovnat pouze s rekordními roky, které zažívala západní Evropa mezi lety 1945 a 1970. Ale zatímco západní Evropa byla závislá na Spojených státech, východní Evropa povstala díky vlastní síle EU.
Viděno z odstupu
Během naší cesty přicházely z Paříže, Bruselu a Berlína zprávy o krizových summitech na záchranu eura. Ovšem při vlahých večerech na prešovském náměstí nám krize připadala vzdálená, jakoby z jiného světa. Jako bych se musel přesunout do jiných zeměpisných délek Unie, abych uviděl obrázek v celku.
Evropu ochromuje to, že je nesrozumitelná. Kdo chápe směr, kterým se ubírá její politika, směr, kam Evropa míří? Všechna důležitá politická rozhodnutí se přijímají za zavřenými dveřmi. Krize eura nevyhnutelně vede k otázkám nad Evropou a demokracií.
Může se snad někdo ubránit zamyšlení nad předehrou k válce v roce 1914? Nikdo smysl té války nechápal, nikdo ji nechtěl, ale nikdo také nebyl schopen odložit národní hrdost, aby jí zabránil. Stejné schéma se vrátilo i ve hře o euro. Pokaždé, když Evropský parlament a Evropská komise přijdou s nějakým návrhem, který počítá se společnou odpovědností – například eurobondy – šéfové vlád je zastaví. Privilegované státy jako Německo, Finsko a Švédsko si hlídají své zájmy v jakémsi konzervativním sebeklamu. Kontinent – a sebe samé – přitom řídí do propasti.
V Osvětimi se stanete Evropanem
Z naší letní cesty se postupně stala evropská pouť. Procestovali jsme okrajové části oblastí, které historik Timothy Snyder nazval evropskými „krvavými zeměmi“ [Bloodlands] či „vražednými poli“ [Killing fields]: zeměpisný střed nacistické a potom komunistické genocidy, během nichž přišlo v letech 1933 až 1944 o život dvanáct milionů lidí.
Byla to cesta, která nám připomněla, že evropský projekt se nezrodil z žádného naivního nadšení, ale ze strachu z toho, co kontinent právě prožil. Když spatříte houfy turistů v prázdných synagogách v Praze, Krakově a dalších městech, zjistíte, že evropské sebeuvědomění – založené na závažnosti historických událostí – nabývá jasnější tvary. V Osvětimi se stanete Evropanem.
Evropskou unií v posledních dvou desetiletích zmítala jasná krize legitimity. Od té doby, co Dánsko v roce 1992 zamítlo Maastrichtskou smlouvu, i sebemenší pomyšlení na změnu vyvolávalo požadavek dalšího referenda. Největší zneklidnění přineslo „non“ a „nee“ ve Francii a Nizozemsku [v roce 2005 v referendech o Evropské ústavě].
Politici se vždycky dívali na referenda jako na prokletí. Byl by to přitom průlom v evropské integraci a tak to měli chápat. Evropské národy chtěly dostat konečně slovo ve společných a důležitých záležitostech. Jenže takto se politická debata v Evropě se stala ... evropskou.
Nebezpečné referendum
Proč považují politici základní demokratické principy na národní úrovni jako naprosto samozřejmé, ale na evropské úrovni za nebezpečné? Argumentují hlavně tím, že evropský lid - démos - ještě nevznikl, že není přítomen ve společné politické a veřejné sféře. A bez něj je demokracie jen přelud.
Tento argument zformuloval letos v létě ve svém článku švédský sociální demokrat Carl Tham: „živou a demokratickou politickou unii lze vytvořit jen tehdy, když Evropané pociťují sounáležitost a solidaritu, kdy se cítí být součástí evropského lidu a mají důvěru v politické instituce“.
Ale nestojí tento častý závěr na mylných představách? Dá se pochybovat o tom, že by „silný pocit sounáležitosti a solidarity“ existoval v národních státech na začátku 20. století, kdy došlo k velkým změnám v demokracii. Něco jako „důvěra v politické instituce“ neexistovala, stejně jako ani žádná širší politická a veřejná sféra.
Před rokem se rozpoutala debata o pokrytectví intelektuálů: kde byli, když byl evropský projekt před zhroucením? Řada příspěvků do debaty byla zveřejněna na portále Eurozine. Ale ve skutečnosti, a to je mnohem znepokojivější, mezi evropskými politiky chyběla otevřená debata a jasná stanoviska.
Schröder komentuje
A tak bylo letos na jaře celkem povzbuzující číst komentář Gerharda Schrödera v listu New York Times. Tento vlivný politik viděl spojitost mezi krizí eura a demokracií. Schröder to shrnul ve třech bodech: Evropská komise se musí proměnit ve vládu volenou Evropským parlamentem. Evropská rada – hlavy států – se musí vzdát moci a přeměnit se v horní komoru s podobnou rolí, jakou zastává v Německu Bundesrat.
Se všemi Schröderovými požadavky nemusí všichni nutně souhlasit. Ovšem navrhuje směr, který jde vstříc evropské demokracii. Dá se to kritizovat jako pokus o prosazení demokracie „shora“ – ale taky se to dá vnímat jako uznání výzvy, kterou evropští občané předkládali v posledních dvaceti letech.
Náměstí v Krakově patří mezi ty nejkrásnější v celé Evropě. Z kostelní zvonice připomíná trumpetista, že čas plyne. Historie vrhá dlouhé stíny. Je to příhodné místo pro pozorování Evropy. Tady můžete přemýšlet o politickém zázraku, prosperitě a civilizované demokracii.
Báli se chaosu, bát se měli minulosti
Když na Východě padaly diktatury, řada Evropanů na Západě se bála chaosu. Mýlili se. Lidé se chovali rozumně. To mělo vzbuzovat naději a důvěru. Ale jen půlhodinu cesty autem od tohoto náměstí se nachází ta největší připomínka strachu z evropské temnoty, který stál u zrodu projektu evropské integrace – koncentrační tábor Osvětim-Březinka.
Je nutné šířit demokracii dále. Ve chvíli, kdy se v ní pohodlně usadít, smrskne se. Na jaře 1940, kdy byla situace v Evropě nejtemnější, přirovnala švédská feministka Elin Wägnerová ideály ke světlům jízdního kola: nerozsvítí se, dokud nezačnete šlapat vpřed.
Sociálně demokratickou misi v Evropě lze na podzim roku 2012 jednoduše shrnout její metaforou a dvěma slovy: šiř demokracii a politiku.
