Úsporná opatření: Oběti musí mít naději

16 listopad 2012 – Project Syndicate (Praha)

Lidé by lépe nesli tíhu úsporných opatření, kdyby nepochybovali o legitimitě Evropské unie. Měli by větší pocit, že jde o jejich vlastní zájmy.

Francouzský prezident François Hollande učinil v nedávném rozhovoru klíčovou, ale často zapomínanou poznámku, že oběti, které lze požadovat od občanů finančně sužovaných jihoevropských zemí, mají své hranice. Za stále se vzdalujícím obzorem výdajových škrtů a úsporných opatření, uvedl Hollande, potřebují lidé vidět naději, aby se Řecko, Portugalsko a Španělsko neproměnily v kolektivní „nápravné ústavy“.

I jen základní pochopení lidské psychologie jeho hodnocení podporuje. Tím, že se odkládá blaho do budoucnaa násobí negativa, se ničeho pravděpodobně nedosáhne, pokud člověk nevnímá světlo na konci tunelu – budoucí odměnu za dnešní oběti.

Veřejný pesimismus v jižní Evropě lze do značné míry připsat tomu, že chybí vidina takové odměny. Spotřebitelská důvěra a kupní síla domácností klesá, což prohlubuje recesi, prognózy skončení krize se opakovaně posouvají na později a lidé pod břemenem úsporných opatření ztrácejí naději.

Koncept oběti v průběhu celých dějin spojoval náboženství a ekonomii. Ve starověku lidé často přinášeli krvavé oběti božstvům, protože věřili, že ta je za to odmění například dobrou úrodou nebo ochranou před zlem. Křesťanství se svou vírou, že Bůh (nebo Syn Boží) obětoval sám sebe, aby smyl hříchy lidstva, obrátilo tradiční ekonomii oběti naruby. Boží utrpení v tomto případě slouží jako vzor nesobecké pokory, s níž by se měla snášet pozemská příkoří.

Navzdory sekularizaci se víra, že odměny nebo úspěchy vyžadují oběti, stala nedílnou součástí evropského kulturního povědomí. Idea „společenské smlouvy“ – která vznikla během osvícenství, aby řešila legitimitu nadvlády státu nad jeho občany, aniž by bylo nutné se uchylovat k božskému právu – se opírá o předpoklad, že se jednotlivci kvůli míru a prosperitě pro všechny vzdají určité míry osobní svobody.

V důsledku toho političtí lídři často žádali občany, aby obětovali osobní svobody a pohodlí ve jménu sekularizovaných duchovních entit, jako jsou národ nebo stát – a lidé jim dychtivě vycházeli vstříc. Ve svém prvním projevu v dolní sněmovně ve funkci premiéra vzbudil Winston Churchill v obléhaném národu naději, když pronesl slavný výrok, že on – a tím i Británie – „nemůže nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot“.

Vzhledem k bezpočtu precedentů tedy může působit překvapivě, že rétorika oběti pod vlajkou úsporných opatření je v současné evropské krizi tak neúčinná. Někteří pozorovatelé to přičítají tomu, že lidé jsou stále méně ochotní se oddávat čemukoliv, co přesahuje jednotlivce včetně politického systému.

Odpor vůči uskrovňování se v jižní Evropě však nekoření ve všeobecně nepřátelském postoji k obětem. Evropané spíše dospěli k přesvědčení, že po nich vyžadují jejich vlády oběti, které nesledují jejich zájmy. Churchill dal Britům něco, na co se mohli těšit: vítězství. Bez zřetelného cíle, který ji ospravedlní, nemá oběť smysl.

Evropskou unii měla legitimizovat prosperita. Když skončilo období rychlého hospodářského růstu, začali se evropští představitelé místo ní spoléhat na hrozbu zla, které je větší než utahování opasků: na hrozbu další destabilizace zadlužených zemí, jež povede k platební neschopnosti, vypuzení z eurozóny a hospodářskému, sociálnímu a politickému kolapsu.

Rétorika strachu však ztrácí na síle, protože „nová úmluva“, která se utváří napříč jižní Evropou, nabízí více útisku a méně ochrany, čímž narušuje základní principy společenské smlouvy. Od evropských občanů se totiž žádá, aby kvůli „národní ekonomice“ obětovali svou životní úroveň a dokonce i své živobytí, zatímco nadnárodní korporace prosperují.

Podmínky uvalené „trojkou“ mezinárodních věřitelů – Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem – znamenají nekonečný odklad řešení potřeb těch, od nichž se žádají oběti, a opravy roztrhaných sociálních sítí. Národní vlády přesto dál zavádějí politické přístupy, které nespravedlnost prohlubují. Například portugalský rozpočet pro rok 2013 snižuje počet daňových pásem z osmi na pět – takový krok zdecimuje střední třídu.

Oběti kdysi spočívaly v potlačení těla – jeho radostí, základních potřeb, ba dokonce i vitality – v zájmu ducha. Pojem oběti sice přetrvává, avšak logika, která ho po tisíciletí podepírala, byla opuštěna. Vedoucí evropští představitelé musí svým občanům vštípit novou naději. Legitimita „postnárodní“ Evropy – založené na závazku EU, zakotveném v Lisabonské smlouvě, že bude prosazovat „blaho“ svého lidu – se ocitla v sázce.

Překlad: Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

Factual or translation error? Tell us.