Vyberte si jazyk
Křehká blondýna s nakřáplým dětským hlasem dokázala rozlítit lidi na vysokých postech mocenských struktur. Její dokument o slovenské justici s názvem Nemoc třetí moci je více než jen film – stal se symbolem vzpoury proti soudcovskému klanu, jenž se vysmívá spravedlnosti.
Zuzana Piussi už moc tohoto klanu pocítila na vlastní kůži: jedna ze soudkyň, o kterých film pojednává, na ni podala trestní oznámení a mladý vyšetřovatel jí pak při výslechu na policejní stanici omluvně řekl: „To víte, jsou tady tlaky.“ Hrozí jí až dva roky vězení.
Jako první se na obranu režisérky postavili čeští umělci, bývalí disidenti a také ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, kteří napsali společný dopis slovenskému premiérovi Robertu Ficovi.
Muž jménem Harabin
Slovenská justice je ovládaná skupinou soudců, kteří si ze spravedlnosti udělali dojnou krávu a rozhodují ve prospěch „mafiánských skupin“. Nezávislost justice využili tito lidé pro vybudování hierarchické struktury, která zastrašuje a likviduje své odpůrce.
Až 70 procent slovenské justici nedůvěřuje. I ministr spravedlnosti Tomáš Borec říká, že s důvěrou to už „horší být nemůže“. Zdrcující je také hodnocení Světového ekonomického fóra, podle kterého se Slovensko ocitlo ve vymahatelnosti práva na 140. místě ze 144 zemí.
Muž, který v moderních dějinách slovenské justice nejvíce otiskl svou tvář, je Štefan Harabin (55). Bývalý komunistický soudce a dobrý přítel bývalého premiéra Vladimíra Mečiara je už léta v čele Nejvyššího soudu, byl také ministrem spravedlnosti, ale je zejména dlouholetým šéfem hlavní mocenské páky uvnitř justice – Soudní rady.
Na někoho může působit jako šarmantní lev salonů, na jiného jako vulgární diktátor s touhou po moci a pomstě vůči kritikům. Harabin už díky servilním soudcům vysoudil od slovenských médií za „poškození pověsti“ mnoho milionů korun.
„Neznám žádný demokratický stát v Evropě, kde by bylo něco podobného možné,“ říká v advokát Tomáš Kamenec. Vypráví absurdní příběhy ze soudních síní a líčí marný boj proti soudcovskému klanu, který Harabinovi (a dalším soudcům žalujícím média) vydělává obrovské peníze díky své absolutní a nekontrolovatelné moci. „V (sousedním) Česku je něco takového nepředstavitelné,“ říká. Je si jist, že většinu sporů pak vyhraje ve Štrasburku, ale to je slabá útěcha. Harabinovi totiž jeho vysouzené miliony zůstanou – média mohou vymáhat peníze, jež mu už vyplatila, pouze od státu, tedy od daňových poplatníků.
Harabin naučil členy svého klanu i jiné triky. V říjnu vyhrál soudní při dokonce proti státu. Soudkyně mu přiřkla 150 tisíc eur za to, že generální prokuratura před lety prý poškodila Harabinovu pověst, když veřejně potvrdila pravost soukromého telefonátu mezi Harabinem a šéfem drogové mafie, Albáncem Bakim Sadikim, jejž zveřejnila média. Sadiki byl na Slovensku odsouzen ke 22 letům vězení, ale utekl.
Oběti
Jednou z porevolučních změn měla být nezávislost justice na politické moci. Symbolem nezávislosti a nejvyšším orgánem soudcovské samosprávy se v roce 2003 stala Soudní rada. Radu však ovládli lidé se špatnou pověstí a začali drtit své kritiky. Tvůrce celého konceptu, uznávaný místopředseda Nejvyššího soudu Juraj Majchrák, byl první na ráně. A když na něj v roce 2009 Harabin jako šéf Nejvyššího soudu uvalil sérii disciplinárních řízení za údajnou liknavost a žádal nejpřísnější trest – odvolání z funkce soudce, propadl těžké depresi. Nakonec se v dubnu 2011 oběsil v garáži svého domu.
Na pohřbu, jenž spíše než pietní akt připomínal demonstraci proti Harabinovi, řekl jeden ze soudců otevřeně: na Majchrákově smrti měla podíl „šikana“.
Smutný je i příběh soudkyně Marty Laukové. Na jaře 2009 dostala vzkaz od své nadřízené, aby propustila z vazby jednoho muže podezřelého z členství v mezinárodním gangu převaděčů – prý je to „žádost z ministerstva“ (ovládaného tenkrát Harabinem). Ona odmítla a podala na policii trestní oznámení za pokus o ovlivňování verdiktu.
Brzy se dočkala šikany shůry, přesunu na jiný odbor, kontroly docházky, ponižování. Zhroutila se a onemocněla. Soudní rada jí zamítla příspěvky k nemocenské – prý proto, že simuluje. Krátce nato upadla do kómatu a zemřela na selhání srdce.
Nadřízenou kolegyní, jež se jí mstila a prosazovala zastavení nemocenské, byla Helena Kožíková. Teď tato soudkyně podala trestní oznámení na režisérku Zuzanu Piussi za to, že její film zachytil dramatický výstup, když dcera mrtvé soudkyně viní Kožíkovou z očí do očí z podílu na smrti své matky. Kromě trestu odnětí svobody chce Kožíková po režisérce a Slovenské televizi ještě milion korun odškodného v civilním procesu.
Začíná se to měnit
Smrt Juraje Majchráka i Marty Laukové byla možná onou pověstnou kapkou, která probrala mlčící většinu. „Nesmí být zbytečná,“ zaznělo na veřejném shromáždění nové organizace soudců Za otevřenou justici. „Je nás asi 50,“ říká, „a díky médiím je o nás stále více slyšet, takže dnes si už netroufnou nás šikanovat tak jako před několika lety. I veřejnost začíná být citlivější,“ říká předsedkyně sdružení soudkyně Katarína Javorčíková. Na Slovensku je 1400 soudců, z nichž relativně malá část (něco kolem desetiny) vytvořila klan ovládající špičky hierarchie.
A už se něco děje. Harabin sice stále ovládá Soudní radu, ale už nemá většinu. Na disciplinární řízení proti neposlušným soudcům, která připomínají trestní tribunály z komunistického režimu (protože prý jde o „poškozování pověsti justice“), chodí kromě solidárních kolegů také média i evropští velvyslanci.
Sledovaná je i žaloba na Zuzanu Piussi. Známé režisérky se zastali též významní slovenští filmaři. Rozjela se také podpisová akce ve stylu petic za komunistického režimu. Signatáři schvalují údajný trestný čin paní Piussi – tedy záběr na soudkyni Kožíkovou zařazený do filmu bez jejího souhlasu – a žádají trest také pro sebe.
„Co je to za dobu, že lidé podepisují petice na obranu jiných jako kdysi za komunismu?“ táže se sama Zuzana Piussi. „Ale bez té podpory bych asi šla do basy.“
Redakčně kráceno.
