Vyberte si jazyk
Zdá se, že Británie je na cestě ke stažení plného členství Evropské unie.Výsledky průzkumu pro Observer ukazují, že v případě referenda o členství nebo odchodu z EU, by se ke druhé možnosti přiklonily téměř dvě třetiny Britů. To je dalším signálem toho, jak silné jsou protievropské pocity. Je teď více než jisté, že obě hlavní politické strany povinně nabídnou lidem takové referendum ve příštích stranických prohlášeních. Pokud by se Evropa do té doby nezměnila v přitažlivější spolek, anebo by její zastánci nepřišli s pádnějšími argumenty, pak je výsledek referenda jasný.
Pravděpodobnost úplného britského exitu zesílí po evropském summitu, který se koná tento týden, a během kterého se 27 členských států pokusí dohodnout na rozpočtu EU na příštích sedm let. Velká část z evropských výdajů dříve plynula do zemědělství, dnes však EU dotuje převážně infrastrukturu chudších regionů, výzkum a vývoj a celoevropské projekty, jakými je například navrhovaná bankovní unie. Vzhledem k akutním potřebám jihoevropských a východoevropských zemí je úplné zmražení výdajů, které chce Londýn, velmi nepravděpodobné. Zbývajících šestadvacet států se nejspíše shodne na malém reálném navýšení.
Británie nebude souhlasit. David Cameron, jenž se ocitá v pasti mezi stále sebevědomějšími euroskeptiky vlastní strany a oportunistickými labouristy, kteří dali taktické výhodě přednost před svými zásadami, ví, že žádnou takovou úmluvu parlamentem neprotlačí. Navíc by nepřežila ani hysterickou reakci převážně středo-pravicových a euroskeptických britských médií. Bude proto nucen dohodu vetovat. To vyvolá nedůvěru ve vztazích s evropskými sousedy a sníží pravděpodobnost, že se premiérovi podaří vyjednat ústupky, díky kterým by mohl referendum o nějaké formě částečného členství vyhrát.
Evropský Hongkong
Konzervativní euroskeptiky tím velmi potěší. Členství Británie v EU podle nich přispělo k vleklé hospodářské krizi. Ve stylu poraženého amerického hnutí Tea Party Británii navrhují, aby se stala jakýmsi evropským Hongkongem – daňovým rájem s minimálními ochranou na pracovním trhu. A představují si, že Evropa by nespravedlivou a neregulovanou hospodářskou soutěž od ekonomického a politického odpadlíka přijala s naprostým klidem. Jejich přesvědčení, že tak dojdeme k hospodářské spáse, je však jen iluzí.
Naopak, byla by to katastrofa po všech stránkách. Automobilová produkce by se přesunula do zemí s nižšími výrobními náklady, které v EU zůstaly. Velká část dalších průmyslových odvětví by následovala: Airbus by se odstěhoval do Německa a Francie. Tady už k jistým škodám došlo - Berlín vetoval spojení [britského koncernu] BAE s evropským zbrojním gigantem EADS částečně proto, že očekává odchod Británie z EU. Nepřál si, aby se evropský zbrojní průmysl soustředil v zemi, která není členem Unie. Finanční služby budou i nadále podléhat pravidlům, která určí Brusel, a nebudou schopny stavět se jim na odpor. Britští zemědělci, jimž se v rámci Společné zemědělské politiky dobře dařilo, zjistí, že jsou nyní závislí na nějakém malicherném britském plánu podpory zemědělství, který evropský systém nahradí. Farmy tak budou přežívat pouze díky průmyslovému zemědělství, které zničí milovaný anglický venkov.
Vyhýbání se daním a daňové úniky dosáhnou katastrofální úrovně a naše ekonomika bude ve stále vyšší míře vlastněna zahraničními nadnárodními společnostmi, jejichž základní obchodní strategie tkví v tom, vyhnout se v Británii daňovým povinnostem. Žádný z euroskeptiků si nikdy nestěžuje na to, jak postupně zemi vykupují cizinci, ačkoliv to představuje daleko větší omezení naší suverenity než Brusel.
Hospodářská suverenita na nule
Staneme se světovým subdodavatelem s nulovou hospodářskou suverenitou. Budeme rozdrobenou ekonomikou, která nabízí špatně placené a krátkodobé úvazky lidem, které kvůli chybějící daňové základně nechrání žádná společenská smlouva.
Ti nejschopnější v Británii to vědí – ví to většina členů vedení našich politických stran včetně Toryů, ředitelů největších společností, našich kulturních představitelů, odborových předáků a akademiků, jakož i některých intelektuálů. Společně však o tom mlčí, protože se cítí šikanováni a zastrašováni obrovskou mediální mocí euroskeptiků a kvůli krizi jednotné měny ztrácejí odvahu.
EU se přitom snaží vytvořit mechanismy, které umožní euru přežít a prosperovat: záchranný fond, bankovní unii, rozpočtovou koordinaci a silnější politickou spolupráci. Unie, eurozóna a jednotná měna tu za deset let stále budou. Představují totiž nástroje, s jejichž pomocí je náš kontinent schopen čelit globalizaci a výzvám 21. století. Británie se může držet stranou, anebo být součástí jednoho z největších projektů naší doby. Ti, kdo v Evropu věří, to musí začít říkat nahlas – a to hned.
Názor z druhé strany
Rozpočet EU je v tak těžké době nemorální
Ve svém pravidelném sloupku pro deníkDaily Telegraph tvrdí londýnský starosta Boris Johnson, že v situaci, kdy jsou všude uplatňována úsporná opatření, je snaha Evropské komise o 5 až 6,8% zvýšení evropského rozpočtu „ohromující“. Johnson, který je známý svou přímočarostí, navíc „nepochybuje“, že během čtvrtečního bruselského summitu bude britský premiér David Cameron –
balíček vetovat, a nejenže mu k tomu zatleská každý rozumný člověk v této zemi – i ve zbytku Evropy – ale bude mít pravdu z hlediska politického, intelektuálního, morálního a v podstatě i kteréhokoliv jiného.
Johnson zakládá svou argumentaci na tom, že přibližně 5,2 miliardy eur z tohoto rozpočtu plynou do rukou „všestranných podvodníků, které všichni společně dotujeme“.
Tento rozpočet je tak prolezlý korupcí a šlendriánem, že za celých osmnáct let nezískal zdravotní osvědčení Evropského účetního dvora. […] Mluví se tu o obdělávání polí, která jsou ve skutečnosti lesy. Jsou tu lesy, která mají být pole, a my sponzorujeme obojí. Komise samotná loni přiznala, že fondy pro Rumunsko – 515 milionů eur – byly téměř kompletně zpronevěřeny nebo tak či onak zneužity. Ruku na srdce, řekl Brusel, vypadá to, že asi jen deset procent peněz se dostalo tam, kam mělo. […] Představitelé EU předsedají širokosáhlé a zlodějské zpronevěře veřejných financí. Dnes mají tu drzost nám říci, že potřebují zvýšit platy o více než inflaci, mimo jiné proto, aby mohli pokračovat ve velkolepém a neměnném “karavanseráji” nebo putovním cirkusu mezi Bruselem, Lucemburkem a Štrasburkem.
