Vyberte si jazyk
Po sérii střetů mezi policií a mladými přistěhovalci, oznámil francouzský prezident Nicolas Sarkozy před několika dny restriktivní revizi pravidel umožňujících získat francouzské státní příslušenství. Podle prezidenta by naturalizovaným cizincům, kteří se provinili ohrožením života členů pořádkových složek, mělo být občanství odebráno.
Toto poslední prohlášení vyprovokovalo množství protestů. Francouzské (stejně jako anglické) právo však již v určitých případech takovou možnost odebrání občanství umožňuje, i přesto, že ve skutečnosti se jí jako nástroje nikdy nevyužívá. V posledních letech byl pro Francii vskutku charakteristický „měkký“ přístup k otázkám občanství: za tuto dobu zde bylo naturalizováno asi milion nových občanů, podobně jako v Německu a tedy desetkrát více, než v Itálii.
Problém odnětí občanství je přirozeně velice citlivý, nejen legálně, ale i v rovině eticko-politické a musí být řešen v širším rámci, umožňujícím nalézt hlavní linie odpovědné „politiky občanství“ která by odpovídala novému evropskému kontextu.
Naturalizace „cizinců" byla tradičně spojena s takzvaným ius sanguinis (přítomnost rodičů nebo předků v zemi: typickým příkladem je Německo) nebo s takzvaným ius soli (narození občana na území státu: například v USA). V důsledku masivní migrace během posledních dvou desetiletí se žádné z těchto dvou kritérií nezdá již být situaci adekvátní. Jaký má smysl občanství na základě „pokrevních svazků" pro osoby, které se narodily a žijí v zahraničí a s mateřskou zemí nemají žádný vztah? Proč ho naopak popírat (nebo k němu donekonečna oddalovat přístup) cizinci, který se sice v hostitelské zemi nenarodil, ale je zde dobře integrován?
Nová politika potřebuje nová kritéria
Seriózní politika občanství musí být zbudována na základě nových kritérií: především trvalého bydliště (ius domicilii), spolu s řadou „filtrů" schopných ověřit možnost a rozsah integrace osob (školní docházka, pravidelné zaměstnání, znalost jazyka a podobně). Naturalizace by v budoucnu neměla být viděna jako jednorázový pohyb, nenávratné zvýšení občanského statutu, o kterém rozhodují všeobecná a automatická kritéria. Mělo by jít spíše o postupný proces, doprovázený systémem pobídek a odměn, obzvláště co se týče nezletilých osob.
Druhý bod se týká definice občanství. I zde se zdá být vhodné zavrhnout jednoduchý protiklad mezi občanem a cizincem a poskytnout přístup k mezilehlým formám „kvazi-občanství." Práva těchto osob by mohla být spojena s právy v zemi původu (zejména v oblasti sociálního a zdravotního zabezpečení) a podpořit tak i formy "dočasné migrace" (příkladem je indický lékař, který chce pracovat šest měsíců v roce v evropské nemocnici).
V zemích Britského Společenství se pro takové formy kvazi-občanství vžil výraz „polo-občanství“ (denizenship). Již ustavení Evropského občanství však můžeme za formu takového polo-občanství považovat stav, který dává občanům práva, již mohou používat po celém území Unie. V současné době zůstává evropské občanství občanstvím „druhého řádu“, nic však nebrání tomu, aby (zvláště po schválení Lisabonské smlouvy) byl tento status používán jako alternativní či přípravný před udělením státního občanství mimoevropským přistěhovalcům, splňujícím určitá kritéria.
Záruka snížení extremismů
V takovém rámci by se i otázka odnětí státního občanství těm, kteří spáchali trestný čin, tedy otázka vyslovená prezidentem Sarkozym, jevila jako symbolicky méně dramatická a prakticky efektivnější. „Dobré chování“ by tak mohlo být jedním ze základních výběrových filtrů, které by eventuálně zůstávaly v platnosti i po určitou dobu po cizincově plné naturalizaci.
Imigrace je jednou z nejožehavějších politických otázek a průzkumy v mnoha zemích ukazují, že většina voličů cítí v této oblasti obavy a neklid. V posledních evropských volbách dosáhly xenofobní strany všude úspěchu a hrozí nebezpečí reálné eskalace ideologické polarizace, nejen ze stran „místních“ ale i ze stran „cizinců“ (jak je již ostatně ve Francii skutečností). Je jasné, že evropské sociální státy a ekonomiky se bez imigrantů neobejdou. Víme též, že tu s námi žije množství „normálních“ cizinců (se zvyšujícím se počtem dětí), kteří jsou do společnosti perfektně integrováni.
Integrace všech je nejenom možná, je i pro všechny přínosem. Nový přístup k otázkám udělování občanství by mohl mnoho znamenat jak pro celkové zjednodušení tohoto procesu, tak i pro snížení nebezpečných extremismů.
Francouzský pohled
Sarkozy “Superpolda” II
Pojítko mezi delikvencí a imigrací, o kterém francouzský prezident Nicolas Sarkozy na konci července mluvil v souvislosti se svým návrhem odjímat francouzské občanství osobám cizího původu, které se dopustily násilných činů proti pořádkovým složkám, znovu rozproudilo debatu o imigraci a udělování občanství a též vyvolalo hněv opozice a francouzského tisku. List Libération tak v tomto „pravicovém uklouznutí” rozeznává počátky prezidentské kampaně v roce 2012, pro kterou Sarkozy znovu oblékne kostým “Superpoldy”, jenž mu přinesl úspěch už v roce 2007. Le Monde odmítá prezidentova „velmi vážná slova” a tvrdí, že se Sarkozy dopustil „těžkého prohřešku”. Deník si myslí, že Sarkozy tak vybízí k zlehčování prvního článku francouzské ústavy, který hlásá princip rovnosti občanů před zákonem a kárá ho za „hanebnou a zavrženíhodnou politiku obětních beránků”. Tento „amalgam delikvence a imigrace” přichází po „eskalaci bezpečnostních opatření” - jak připomíná Le Monde, „neúčinné”, jelikož „počet útoků a násilí proti osobám mezi lety 2003 [kdy byl Sarkozy ministrem vnitra] a rokem 2009 vzrostl o 16 %.”
