Ještě jednou Barroso

V příštích několika týdnech se bude v bruselských kuloárech probírat zřejmě jen jedno skutečné téma: zaměstnanost. Toto žvatlání však bude mít jen málo společného s žalostnými litaniemi o propouštění, kterými se v této době plní noviny z celého světa. Po pravdě půjde hlavně o to, aby si partička mužů spolu s jednou či dvěma ženami, kteří jsou všichni stejně tak mdlí a domýšliví jako přeplacení, našla způsob, jak získat či chránit svá privilegia.

O budoucnosti Joseho Manuela Barrosy se bude zřejmě hodně spekulovat nyní, kdy oficiálně oznámil svůj záměr podruhé kandidovat na post předsedy Evropské komise. Barroso zdůraznil, že obnovení mandátu musí být potvrzeno evropskými vládami a poslanci, ale byl bych překvapen, kdyby se proti jeho ambicím vzedmula nějaká velká vlna odporu. A to je opravdu škoda.

Barrosovi stoupenci mluví o tom, že mu náleží jakýsi přirozený mandát, neboť zastupuje stranu pravého středu, což je přesně ten politický tábor, který získal v červnových volbách většinu křesel. Barrosovo jméno přitom nefiguruje na žádné z kandidátek, které byly nabídnuty voličům 27 členských zemí. A pokud já vím, žádný z kandidátů za námi během volební kampaně nepřišel s tím, že bychom pro něj měli hlasovat, abychom tak pomohli zajistit Barrosovi job.

Barroso se zdaleka netěší jednohlasé podpoře voličů, naopak si vysloužil velkou kritiku pokaždé, když měli evropští občané možnost vyjádřit se k jeho politice. Poté, co Francie a Nizozemí zamítly v roce 2005 Evropskou ústavu, kterou Barroso podporoval, domluvil se posledně zmiňovaný s vedoucími představiteli států a vlád a projekt převlékl do podoby Lisabonské smlouvy. Je tomu skoro přesně rok, co smlouvu odmítlo Irsko coby jediná země, kde se o schválení tohoto dokumentu rozhodovalo v lidovém referendu. Barroso ale odmítá uznat irské „ne“ a vyzývá k novému hlasování.

Už jen toto opovrhování demokratickými praktikami by stačilo k tomu, aby byl Barrosa bez jakýchkoliv ceremonií ze svého křesla vyhozen, a důvodů by se našlo ještě mnohem více. V době, kdy si celosvětové ekonomické a ekologické problémy žádají sebezapření a tvořivost, se Barroso obklopuje lidmi, kteří jsou ztělesněním nedůvěryhodné ortodoxnosti a nevypočitatelné hamižnosti. Na pomoc k řešení finanční krize si povolal Calluma McCarthyho, bývalého předsedu Financial Services Authority [orgán dozoru nad finančními službami ve Velké Británii], který před nedávnem, v roce 2007, označil výzvy k těsnější kontrole finančních trhů za „iracionální reakci“.

Jako poradce na otázky klimatického oteplování si Barroso zvolil Petera Sutherlanda, jehož společnost BP patřila v roce 2005 k deseti nejhůře ohodnoceným podnikům na světě, co se týká ochrany životního prostředí.

Barroso nikdy nepřestal nadřazovat zájmy podniků nad zájmy veřejné. Pokoušel se otevřít pro konkurenci dodávku některých základních služeb, jednal s Peterem Mandelsonem o tom, jak donutit chudé země, aby přistoupily na obchodní dohody, jež jsou pro jejich ekonomiku zničující. Podporoval rovněž výrobu geneticky modifikovaných potravin a pracoval na tom, aby se tisíce chemických produktů dostaly na trh bez předchozích zdravotních a bezpečnostních testů.

Před pěti lety musel Barroso rezignovat na jmenování Rocca Buttigliona, blízkého přítele bývalého papeže Jana Pavla II., na post evropského komisaře pro spravedlnost poté, co se setkal s bouřlivou nevolí evropských poslanců namířenou proti Buttiglionově homofobii. V reakci na to se Barroso zavázal k větší pozornosti vůči respektování základních práv. Jeho Komise se přitom nepřestala vymlouvat, jakmile mělo dojít na přijetí nových antidiskriminačních zákonů. Pokud jde o jeho imigrační politiku a právo na azyl, nechává se inspirovat názory krajní pravice a přiklání se k návrhu až 18měsíčního věznění žadatelů o azyl, kterým byla žádost odepřena.

Barroso také stále dluží uspokojující vysvětlení pro portugalskou účast v programu mučení iniciovaném CIA (eufemisticky pojmenovaném „program mimořádné kapitulace“) v době, kdy zastával funkci předsedy vlády. A míroví aktivisté mu zřejmě nikdy neprominou, že v roce 2003 zorganizoval sumit na Azorských ostrovech, během něhož spolu George W. Bush a Tony Blair uzavřeli konečný plán na nelegální invazi do Iráku, která zemi skropila krví nevinných.

Nově zvolení europoslanci učinili ve Štrasburku mnohé sliby, v nichž vyjádřili svou vůli odhodlaně bránit zájmy evropských občanů. Pokud si opravdu myslí to, co říkají, pak by nyní měli zbavit Barrosu jeho funkcí.

POHLED Z POLSKA

Do boje za Barrosa...

S José Manuelem Barrosem jsem měl možnost mluvit při několika příležitostech, píše polský blogger Konrad Niklewicz z Gazety Wyborcza. Na základě těchto rozhovorů si troufám tvrdit, že hlavní vlastností tohoto politika je pragmatismus. Vizionářem není, své plány spíše mění v závislosti na tom, zda je schopen pro ně získat potřebnou podporu. Pokud je zřejmé, že většina vlád členských států je proti němu, tak hlavou proti zdi nejde. Raději ustoupí. V tomto ohledu nebude Barroso nikdy druhým Delorsem. Ale na druhou stranu nebude ani novým Jacquesem Santerem – Komisi nikdy nepřivede do politických potíží. Celkem tak může být docela dobrým předsedou Komise v době, kdy členské státy otěže EU z rukou Bruselu už stejně sebraly. „Jsem reformista, nikoli revolucionář; centrista a nikoliv fundamentalistický zastánce volného trhu,“ takto citován agenturou Reuters charakterizoval sám sebe. Má slabost pro záři reflektorů. Pokaždé, když některý komisař hodlá veřejnosti představit reformu, která by byla výhodná pro spotřebitele a zároveň podporovaná členskými státy, pan Barroso se objeví na tiskové konferenci a mluví jako první. Ale když má Komise ohlásit nějaké nepopulární rozhodnutí, tak mohou komisaři s přítomností pana Barrosa počítat jen stěží.