Vyberte si jazyk
Pětadvacáté výročí dělnického povstání v Brašově [14. listopadu 1987 proti Ceauşescově režimu, zadrženo při něm bylo 300 demonstrantů] proběhlo takřka bez povšimnutí, ačkoliv sociální realita dnešního Rumunska měla jeho symbolice naopak dodat na síle. Nezájem o jeden z nejvýznamnějších momentů naší nedávné historie bychom mohli samozřejmě vysvětlit různými důvody. Já bych zde chtěl poukázat především na to, do jaké míry vypovídá téměř naprosté opomenutí této události o směřování rumunské společnosti.
Oslava pětadvacátého výročí dělnického povstání mohla být pro odbory dobrou příležitostí k akci. Ty namísto toho opět daly najevo netečnost i to, že prioritou jsou pro ně jiné zájmy než zájmy „zaměstnanců“.
Události nevěnovali pozornost ani čelní představitelé státu. To je v rozporu jak s jejich postojem před pěti lety [během oslav dvacátého výročí povstání], tak s náhlým zájmem o dějiny, který projevili před několika týdny oslavou jistě úctyhodných, ale přece jen méně kulatých jednadevadesátin krále Michala. Tento protiklad ukazuje, že toto opomenutí je příznačným rysem těch, kdo řídí naši zemi.
Bez historické zkušenosti
Přitom právě povstání z roku 1987 by bylo možné mladé generaci představit jako symbol vzpoury a represí proti komunistickému režimu. A to lépe než revoluci z roku 1989 utopenou v komplotech. Protože tak ale prezentováno není, můžeme se právem domnívat, že současní politici mají blíž k bývalé nomenklatuře než k brašovským dělníkům, kteří povstali v roce 1987 a po roce 1990 byli propuštěni. Média jsou plná špinavých afér ze současnosti, a protože nejmladší generace zná z politiky jenom je, snadněji se jí manipuluje. Klíč k porozumění skrytý v nedávné historii jí totiž chybí.
V zemi bez politické identity, kde vše působí dojmem provizoria, může být záchytným bodem umožňujícím odolat manipulaci pouze historická zkušenost. Ať už na tyto události nahlížíme tak, či onak, poučení z nich je takové, že Rumunsko nemá jinou volbu než Evropu.
Generace vyrůstající v období transformace je však přece jen jiná. Letos přijdou 9. prosince k volbám lidé narození až do roku 1994. Měli bychom si připomenout události, které je mohly poznamenat. Chronologicky vzato se k nejvýznamnějším momentům letošního roku řadí červencové referendum o sesazení prezidenta Băsesca a pouliční demonstrace, které na přelomu ledna a února proběhly v řadě rumunských měst. Můžeme si také povšimnout, že v prosinci 2011dostihl Traian Băsescu v počtu let strávených v čele státu bývalého prezidenta Iona Iliesca a že letošní rok je v jeho prezidentském mandátu v pořadí už osmým.
Z hlediska politického se nejmladší generace voličů narodila v atmosféře, pro niž byla charakteristická stranická zaujatost médií poznamenaných rozkolem mezi stoupenci a odpůrci Băsesca a ovlivňujících výklad politických událostí. Tento rozkol je sice konjunkturální záležitostí, pro novou generaci má ale velký význam, protože se hluboce dotkl vzdělávacího systému. Valná většina vyučujících od základních a středních škol až po státní a soukromé školy vysoké se považovala za „oběť“ politiky přímo či nepřímo podporované prezidentem.
Zevšeobecňování je nebezpečné a samozřejmě vždy existují výjimky. Ale historicky vzato lze říct, že generace dospívající v době transformace je – z politického hlediska – první generací zrozenou v revoltě vůči politikům, které můžeme navzdory jejich odsouzeníhodným nedostatkům označit za reformisty.
Generace bouřící se proti Băsescovi chce také změnu, ale její odhodlanosti využili ve svůj prospěch ti, kdo změnu odmítají. I ona požaduje „Evropu“, ale její energii zneužili přívrženci národně populistického diskursu. Teprve po 9. prosinci protrhne šok reality oka percepční sítě, do níž se tato generace hluboce poznamenaná anarchií transformace zapletla. A nikdo netuší, jakou podobu bude mít její zítřejší vzpoura.
