Vyberte si jazyk
Woody Allen už tam je, Martin Scorsese a Clint Eastwood se už ohlásili a dokonce i Madonna chce točit některé scény svého třetího filmu v Paříži. Jakoby letos v létě nad Paříží vanul parfém Hollywoodu. Důvod? Od začátku letošního roku totiž Francie zavedla pro zahraniční producenty pobídky v podobě vratek ve výši 20% nákladů na natáčení. Američtí filmaři si tak mohou ze svých rozpočtů umazat až čtyři miliony euro. „Francie tímto převzala koncept, který předtím uspěl v Německu,“ konstatuje berlínský producent a spisovatel Udo Bomnüter.
Německý dotační fond pro kinematografii (DFFF) kryje za splnění určitých podmínek náklady ve stejné výši už od roku 2007. DFFF tak nahrazuje Medienfondy (mediální fondy), které byly v Německu vysoce hodnocené jakožto ekonomický model, avšak v Los Angeles si vysloužily přezdívku „Stupid German Money“ (hloupé německé peníze), protože ve svých začátcích investovaly do propadáků. Německo jde se svými DFFF zas ve stopách Velké Británie a Irska, které nabídly pobídky zahraničním produkcím jako první. „V Evropě panuje silná daňová konkurence,“ pokračuje Bomnüter, „a Hollywood ji bedlivě sleduje.“
Edith Piaf z Barrandova
Jsme tak svědky hotové turistiky za natáčecími lokacemi. Renomovaní američtí režiséři se vydávají z jednoho daňového ráje do druhého. Francie dlouhou dobu podporovala především svůj národní kinematografický průmysl tak, jako žádná jiná země. V Paříži jsou filmy součástí kulturního dědictví, který je hodný ochrany. „Jestliže se dnes daňové pobídky nabízí zahraničním producentům, tak to je rovněž otázkou prestiže,“ vysvětluje Patricia Schellerová, která spolu s Bomnüterem napsala o evropských strategiích dotování kinematografie knihu.
Francie už nepřitahovala a tak velcí režiséři jezdili natáčet scény, které byly zasazeny do Paříže, do zahraničí. Quentin Tarantino tak svůj film Hanební parchanti z velké části natočil v ateliérech postupimského Babelsbergu, Olivier Dahan natočil svůj film Edith Piaf v Praze a Steven Spielberg rekonstruoval Den D ve snímku Zachraňte vojína Ryana nikoliv v Normandii, ale v Irsku.
Carla Bruni v novém Allanově filmu
Francii tak svým způsobem pod prsty proklouzlo deset až dvacet velkých amerických produkcí. Toto období je však už minulostí. „Francie se už zase bude točit ve Francii,“ prohlašuje Franck Priot, zástupce ředitele Francouzské filmové komise, úřadu, který má lákání zahraničních filmařů na starosti. Zdá se, že je s touto daňovou ofenzívou již spokojen. Letos už Paříž posloužila jako kulisa více než dvacítce zahraničních produkcí. Loni ve francouzském hlavním městě ze všech známých zahraničních režisérů točil jen britský režisér Christopher Nolan a to scény do svého filmu Počátek.
Evropské země jdou cestou pobídek pro zahraniční filmaře, protože ti vytváří pracovní místa. Zaměstnávají kameramany, zvukaře, osvětlovače, kostyméry a maskéry. Woody Allen dokonce francouzské první dámě Carle Bruniové umožnil její debut na stříbrném plátně — oh, jak šaramantní vedlejší efekt daňových úlev. Američané navíc kromě samotných nákladů na produkci v zemi utratí hodně peněz. Po mnoho týdnů bydlí v luxusních hotelích, pronajímají si nákladná místa na natáčení. Sofia Coppola například zaplatila 300 000 euro, aby mohla dva měsíce natáčet na zámku Versailles. Paříž má však oproti Londýnu či Berlínu jednu nevýhodu: nemá k dispozici žádné velké filmové ateliéry jako Pinewood a Babelsberg. Ale i v této věci se Francie polepší. V roce 2012 hodlá francouzský režisér Luc Besson na severu hlavního města otevřít filmové městečko Cité du Cinéma.
