Mír není jistý

Evropská unie dostane 10. prosince cenu za politický projekt, který ji už šedesát let chrání před konflikty. Avšak krize a rozčarování z ní plynoucí by mohly úspěch zpochybnit, varuje historik Dirk-Jan van Baar.

Zveřejněno dne 7 prosince 2012 v 12:40

V naší části světa není „věčný mír“ v žádném případě zaručen. Jen jestli nevypukne v příštích sto letech válka, pak budeme moci říct, že Evropská unie je úspěšný mírový projekt. Nobelova cena míru za rok 2012 je proto sama o sobě určitým pokoušením osudu. Můžeme v ní ale také vidět startovní signál k debatám s blížícím se výročím „velkého třesku 20. století“ – 1. světové války. V tomto smyslu Nobelova komise jednoduše všechny předběhla.

K rozpoutání nové debaty o Evropě se hodí jakýkoliv svátek. Nicméně někteří z jejích kritiků soudí, že poválečné krédo, „toto nikdy více“, dnes vyznívá naprázdno a otřepaně. Každého, kdo má i jen základní znalost evropské historie, takové nepochopení překvapí. To neznamená, že EU je nezbytná pojistka míru v Evropě, naopak máme důvody o tom pochybovat. Není náhodou, že tradiční pacifisté jako Norsko či Švýcarsko setrvávají mimo, a že Evropa, která se sama neumí ochránit, se obrací ke Spojeným státům.

Obezřetnost k Rusku

Myšlenka, že nám nějaká cizí mocnost chce ublížit, není pouhou teorií. Dnešní Rusko už není někdejší Říší zla, avšak pod taktovkou Vladimíra Putina se snaží získat zpět ztracenou čest. Tlačí proto na své „blízké sousedy“ v Bělorusku, Gruzii a na Ukrajině, tedy na země, které, podobně jako baltské státy, dnes členové EU, patřily dříve k Sovětskému svazu. Myslíte si, že Tallinn, Riga nebo Vilnius jsou dnes před ruskými intrikami v bezpečí? Ačkoliv v západní Evropě se nad tím nikdo nezamýšlí, ve východní Evropě jsou lidé obezřetnější. Pro náš klid v duši je ale možná lépe příliš nepíchat do vosího hnízda. Taková je aspoň „strategie“, kterou Evropa vůči vnějším nebezpečím obvykle uplatňuje.

Tento přístup vypadá cyničtější, než ve skutečnosti je. Kdo se domnívá, že by si Evropa byla schopná poradit s jakoukoliv vnější hrozbou, se spoléhá na jakousi demarkační linii, která ve skutečnosti neexistuje. Vnější hranice Evropy jsou zejména na východě záměrně nejasné. Zmizela Železná opona, díky které měl každý během studené války jasnou představu o světě, a EU se díky rozšíření na východ, které vyplnilo nebezpečné mocenské vakuum, stala stabilizační silou.

Newsletter v češtině

Vzdalující se Londýn

Tento proces rozšiřování samozřejmě neskončil, i když Bospor je se svou „proislámskou“ vládou v Ankaře skutečně už příliš vzdálenou výspou. Na západě mezitím vidíme, jak se Britové, kteří byli ještě v roce 1940 osamělými obránci našich demokratických svobod, od EU neustále vzdalují. To má dopad na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropy. Ta nemá bez Britů, kteří jako Francouzi mají právo veta v Radě OSN, vůbec žádnou šanci na úspěch.

Brusel, znechucený britským euroskepticismem, má tendenci považovat odklon Londýna za předem danou skutečnost. Kdyby se ale Britové rozhodli z EU oficiálně vystoupit, rázem by vyprchala naděje na to, že by se Evropa jednoho dne postavila pevně na vlastní nohy. Touto vyhlídkou jsme přitom až doposud úspěšně balamutili Američany. Spojené státy nechtějí donekonečna ručit za evropskou bezpečnost, zejména pokud to mají dělat zadarmo.

Evropa je obklopená zónami konfliktu, se kterými odjakživa udržuje vztahy. Je zajímavé, že rozpad koloniálních impérií a „špinavé války“, které ho provázely, neměly negativní dopad na evropskou integraci, jež začala ve stejné době. To je podle mě důsledkem unikátní evropské mírové snahy, která od 50. let klade důraz na vnitřní smír a která umožnila svěřit koloniální impéria, jež se propadla do chaosu, nově se formujícím silám.

Pacifismus v praxi

Evropské společenství uhlí a oceli, které bylozaloženo v roce 1951, představovalo geniální mírový projekt pro Evropu samotnou. Převzetím správy nad těžkým průmyslem v Německu a Francii vytvořil základy k jejich historickému usmíření. Tento„praktický pacifismus“, na jehož začátku stála potřeba i šťastná náhoda, nutí státy, aby se vystříhaly jak konfliktů s vnějším světem, tak sterilního technokratického pokrokářství uvnitř společenství samého. Je i částí našeho přístupu k národním sociálním státům, které jsou pýchou evropského modelu. I zde se snažíme prosazovat smír – buď tím, že problémy nekonečně odsouváme, či tím, že neustále předefinováváme jejich technické stránky. Skutečná politizace by vyvolala příliš emocí.

Jakoby Evropa měla dojem, že jestli se nebude neustále modernizovat, integrovat a sterilizovat, přestane existovat. Jako důkaz slouží nynější krize eura. Vyvolává rozkoly, které mělo euro původně eliminovat, a nutí tak Unii, aby narychlo dělala velká rozhodnutí. To evropský mírový projekt oslabuje. Pokud se euro zhroutí, budeme bezpochyby svědky návratu k heslu „každý sám pro sebe“a k protekcionismu 30. let. Jde si například představit, že Španělsko, jehož integrace do EU byla přitom zcela jasně úspěšná, se znovu ponoří do občanské války kvůli regionálním sporům, které nikdy zcela nevymizely.

Tato nespokojenost má přitom i hlubší kořeny. Protestanská část Evropy si na hospodářské nešvary stěžuje více než část katolická, jako bychom se vrátili do dob Reformace. Nesmíme věřit, že mír v Evropě je něco samozřejmého, jen proto, že mladé dnes zajímají už jen levná dovolená a jejich iPhony a protože válka se nevyplácí. Stejný argument byl v módě už před sto lety. V podstatě je docela logické, že Nobelova komise se rozhodla EU vyznamenat právě dnes. Skandinávci umí ocenit politickou korektnost, ač to může někdy způsobovat nepříjemnosti.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma