Evropská unie: Nobelovka za zrušené hranice

Německo-polská a polsko-slovenská hranice: dva snímky ze série "Borderline".
Německo-polská a polsko-slovenská hranice: dva snímky ze série "Borderline".
10 prosinec 2012 – El País (Madrid)

Udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii mnohé zaskočilo. Podle španělského politologa José Ignacia Torreblanky by však pro pochopení měla stačit malá exkurze za zbytky „velké evropské občanské války“, která začala už v 19. století.

Hranice, které mizí, rezivějí, upadají do zapomnění. Hranice ponechané napospas osudu. Hranice, na něž si už nikdo ani nevzpomene. Působivá série fotografií [italského fotografa Valeria Vincenza] sama o sobě vypovídá o tom, proč Evropská unie získala Nobelovou cenu míru. Také o tom, že navzdory existenciální krizi, kterou do sebe pohroužená Evropa právě prožívá, máme my, Evropané, více než dost důvodů slavit.

Abychom se o tom přesvědčili, stačí se na chvíli zamyslet nad zdí, kterou Spojené státy postavily na své jižní hranici. Nebo na hadovitě se vinoucí zeď, kterou postavil Izrael. O hranicích mezi oběma Korejemi ani nemluvě. Tyto tři hranice jsou prostě a jednoduše pomníky nezdaru, zhmotněním neschopnosti lidských bytostí žít vedle sebe v míru navzdory rozdílnému původu, hodnotám a politickému či náboženskému přesvědčení.

Takoví jsme byli i my, Evropané. Tyto tak nevině vyhlížející hraniční kameny, cedule a dělící čáry jsou svědky milionů mrtvých, zkropila je krev statisíců mladíků, kteří položili život za obranu těchto hranic, a přihlížely tranzitům milionů uprchlíků a vyhnanců.

Lepší než "Pax Romana"

Starší generace dobře ví, o čem je řeč. Hrála si na sutinách, které po sobě zanechala „velká evropská občanská válka“, jak jí nazývají historici. Tedy konflikt, v jehož jádru proti sobě stály v letech 1870 až 1845 Německo a Francie. Konflikt, který přinesl dvě světové války. Ale i následující generace si dobře pamatují, jak vypadala Evropa rozdělená vedví „železnou oponou“,jak ji nazval Churchill.

Dnes se nám může zdát zpětně ještě překvapivější, že všem těm demokraciím sdruženým v (tehdejším) Evropském společenství, které spojovaly nejen politické hodnoty a hospodářské systémy, ale také se zavázaly bojovat bok po boku v Severoatlantické organizaci, trvalo stržení hranic, sjednocení měny a zrušení hraničních kontrol tak dlouho. Dnešní mladí lidé počítají s volným pohybem přes hranice a s eurem jako s naprostou samozřejmostí. Ale svět se stejnými kritérii neřídí.

Alsasko a Lotrinsko, Gdaňsk, Sudety či Dunaj už dnes představují jen historické mezníky. Evropané přes všechny své problémy zažívají něco podobného – možná ještě lepšího – jako „Pax Romana“. Ovšem s tím rozdílem, že „pořímštění“ se uskutečnilo krví a mečem proti vůli tehdejších evropských národů, zatímco „Pax Europea“ se podařilo dosáhnout v míru cestou práva, demokracie a respektování identity národů.

Jak mizí hranice?

Je důležité mít na paměti, že hranice [...] nezanikly ani nezmizely přirozenou cestou. Berlínská zeď padla, protože tomu tak chtěli obyvatelé východního Německa, kteří hlasovali nohama a odjížděli žádat o azyl na západoněmecká velvyslanectví v Budapešti a Praze. A také díky vizi některých lídrů, jako například maďarského ministra zahraničních věcí Gyuly Horna, který se osobně pustil dostříhání ostnatého drátu na maďarsko-rakouských hranicích. Hrdost na Evropu je zcela na místě. Protože přes všechny své obtíže pokračuje tento osvícený projekt v Evropě i nadále. Když Immanuel Kant hovořil o „věčném míru“ mezi národy, nastiňoval tak něco velmi podobného tomu, čeho dosáhla Evropská unie.

Britové se svým námořnictvem, Francouzi se svou napoleonskou armádou, Němci se svými Panzerdivisionen. Evropané strávili několik století pokusy ovládat jedni druhé. Dnes už našli mnohem jemnější okupační metodu pod názvem aquis communautaire, jak se nazývá souhrn všech unijních právních pravidel. A tak místo invazí do jiných států už dnes vyspělá a postmoderní Evropská unie posílá dvě stě tisíc stran paragrafů, které musí uchazeči začlenit do svého právního řádu. A navzdory tomu všemu se na vstup stojí fronta. Příští rok do Unie vstoupí Chorvatsko. Turecko se i navzdory ponižování a lhostejnosti [ze strany Evropy] nadále snaží uzavřít přístupové rozhovory. A za nimi se řadí Makedonie, Albánie, Srbsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina a Kosovo.

To jsou nejbližší hranice Evropské unie, které zmizí v případě, že se evropský projekt udrží. Pak bude na řadě postsovětský prostor od Běloruska na severu, kde vládne poslední diktátorský režim v Evropě, až po Kavkaz sužovaný zamrzlými konflikty a jižní břeh Středomoří. [...] Často se objevuje kritika, že z Evropy se stal ve světovém měřítku nevýznamný hráč. Tato kritika je do velké míry oprávněná, nicméně tyto fotografie ukazují, že pokud bezvýznamnost spočívá ve zrušení hranic mezi státy a rozdílů mezi lidmi, je to vznešený cíl, kterému by se mohli věnoval všichni.

Překlad: Pavel Bartůšek

Factual or translation error? Tell us.