Itálie: Země v kómatu

Snímek z dokumentu "Přítelkyně v kómatu", který napsala, produkovala a řídila Annalisa Pirasová se spoluatorem Billem Emmottem. Animace od Phoebe Boswell.
Snímek z dokumentu "Přítelkyně v kómatu", který napsala, produkovala a řídila Annalisa Pirasová se spoluatorem Billem Emmottem. Animace od Phoebe Boswell.
11 prosinec 2012 – La Stampa (Turín)

Bývalý šéfredaktor týdeníku The Economist Bill Emmott natočil dokumentární film „Přítelkyně v kómatu“. V něm rozebírá důvody, proč Itálie a několik dalších evropských zemí tak tvrdohlavě odolává změně a reformám, které nutně potřebuje. To zčásti vysvětluje i to, jak je možné, že se Silvio Berlusconiho hodlá vrátit na politickou scénu.

Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že dnes budu psát a dokonce točit film o Itálii a ne o Japonsku, Číně nebo kterémkoliv jiném z mých předchozích témat, zeptal bych se, jestli si zrovna nevykouřil nějakou nelegální látku. Když se však zamyslím dnes a uvědomím si, jak důležité nadcházející italské volby budou, téma, kterým jsem se posledních několik let zabýval, mě už vůbec nepřekvapuje.

Důvodem nejsou jen ta dvě notoricky známá slova – Silvio a Berlusconi. Je jím i to, že Itálie stojí v centru mnoha otázek, které mě dlouho znepokojují s ohledem na budoucnost západní civilizace.

Nebezpečné zájmy

Je pravda, že Itálie mě poprvé začala zajímat opravdu kvůli Berlusconimu. Na obálceEconomistujsme ho tehdy v dubnu 2001 prohlásili za neschopného Itálii vést především z principiálních důvodů. Se sexuálními skandály, kterými později proslul v Británii a Americe, to nemělo nic společného. […] Jednoduše jsme nesouhlasili s tím, aby se vládních pravomocí v západní demokracii zmocnil jediný a obrovský soukromý zájem, a rozložil tak právní stát. Jak ve filmu upozorňuje Umberto Eco, i v jiných zemích máme magnáty, koncentraci médií a mocné lobby, takže šlo a stále jde o nebezpečí, které se vztahuje i na Británii, Spojené státy a mnoho dalších.

Tou obálkou začala moje italská cesta. Zpestřily ji dvě žaloby za pomluvu (obě Economist vyhrál) a jak jsem postupně pronikal do tajů italských problémů ve všech jejich formách – hospodářské, politické, morální – můj zájem tím sílil. […] Proces to byl fascinující a často velmi zábavný, nicméně měl na mě dva účinky: stal jsem se větším pesimistou a mé obavy o neduhy Západu zesílily.

Za můj rostoucí pesimismus může postupné uvědomování si, jak velký odpor vůči změnám a reformám ze stran nejrůznějších zájmových skupin v Itálii existuje. Pro premiéra Maria Montiho představoval v uběhlém roce ten největší problém.

Monti věřil, že bude schopný zájmové skupiny – odbory, velké společnosti, profesní kluby či důchodce – přesvědčit, že každý musí pro dobro všech přinést oběti a vzdát se některých privilegií, a že to udělají podobně, jako se země během jednání o odzbrojení vzdávají tanků a raketových střel. Doposud se mu to však nepodařilo.

Dva důvody pro pesimismus

To proto, že Monti je v parlamentu závislý na podpoře stran, jež takové změny odmítají, buďto aby potěšily své skalní voliče, anebo jednoduše proto, aby si vzájemně dělaly naschvály. Navíc všichni vědí, že Montiho vláda je jen dočasná, a jak se říká, vyčkej a „noc přejde“. Tuto taktiku používají i místní samosprávy, které zdržují zavádění nových zákonů s vědomím, že brzy budou nové volby.

A to je druhý důvod mého pesimismu. Po celé roky jsem si všímal silné a velmi rozšířené tendence zapírat stavu věcí, používat falešných nebo zastaralých dat k ujištění sebe sama, že země je hospodářsky silná a nikoliv slabá: vysoká míra úspor domácností (ve skutečnosti se snížila na polovinu), bohaté rodiny (ale jen zkuste prodat dům, na kterém to bohatství stojí), silný průmysl (který představuje pouze sedminu HDP a jeho konkurenceschopnost nestoupá, ale klesá), tradiční italská tvořivost (jenomže skutečná meritokracie byla zničena a nejtvořivější absolventi emigrují do Berlína, Londýna a New Yorku). Až krize trhu s dluhopisy v roce 2011 donutila elity přiznat, jakou hospodářskou chorobou Itálii skutečně trpí.

Zdálo se, že šok trhu s dluhopisy situaci změnil. Je to ale pravda? Dá se předpokládat, že blokují-li zájmové skupiny reformy stále stejně zuřivě, je to proto, že v jejich nutnost v posledku nevěří. Ve svých optimističtějších chvílích jsem si říkal, že třeba jen hrají na čas a čekají, že po volbách v roce 2013 jejich vliv vůči jiným skupinám posílí. Je ale zrovna tak pravděpodobné, že prostě doufají, že se stane nějaký zázrak, který nutnost změny odvrátí. Se zázračným lékem přijde Mario Draghi z Evropské centrální banky, nebo se Němci najednou rozhodnou, že za část dluhu jihoevropských zemí sami zaplatí, nebo něco jiného. A že tedy nebude nutné podívat se pravdě do tváře.

Uspat nebezpečí

Tyto tendence zájmových skupin, které trvají na svých právech a privilegiích, a elit, které se snaží vyhnout se střetu s realitou, se samozřejmě neomezují na Itálii. Stejné problémy existují i v ostatních západních zemích. A Amerika, která čeká na to, jak si Kongres poradí s „fiskálním útesem“, který její ekonomice po 1. lednu 2013 hrozí, také jen přihlíží, jak zájmové skupiny brání svá privilegia a elity zapírají skutečný stav věcí.

V Itálii však na rozdíl od jiných zemí trvá tento proces již velmi dlouhou dobu, popravdě řečeno už dvacet let, zatímco ostatní hospodářské a sociální síly degenerují. Amerika a Británie jsou jen na začátku této cesty a mohou ještě doufat, že tento trend zvrátí. Jak ale naznačuje titulek mého filmu, Itálie se nachází v komatózním stavu.

Vzbudí se z něho? Rozhodnutí Silvia Berlusconi, který se očividně chystá kandidovat ve volbách jako odpůrce Montiho úsporných opatření, naznačuje, že tendence k zapírání reality je stále silná, alespoň na pravici. Volby budou představovat zásadní, dost možná historickou zkoušku. Zkoušku toho, zda politické strany a zájmové skupiny, které je podporují, opravdu rozumí povaze italských problémů a uvědomují si, že pokračovat dál stejným způsobem není možné. Zkouškou, zda se podaří uspokojit voličskou poptávku po nových myšlenkách, nové odpovědnosti i nových tvářích. Pro Západ navíc půjde o zkoušku toho, zda je naše důvěra ve schopnost demokratických systémů korigovat své chyby opodstatněná.

Montiho rozhodnutí rezignovat a tuto zkoušku tím uspíšit je správné. Dál už bychom ji totiž oddalovat neměli.

Překlad: Kristina Valendinová

Factual or translation error? Tell us.