Krize eurozóny: Německá smlouva s ďáblem

14 prosinec 2012
The Irish Times Dublin

Faust a Mefistofeles od Eugèna Delacroixe (1826-27). The Wallace Collection v Londýně.
Faust a Mefistofeles od Eugèna Delacroixe (1826-27). The Wallace Collection v Londýně.

Německý spisovatel Goethe ve svém nejznámějším díle rozvíjí názor, že papírové peníze jsou moderním pokračování středověké alchymie. Dnešní Německo evidentně tento přístup, soudě podle přístupu ke krizi v eurozóně, jeho názor sdílí, píše berlínský zpravodaj irského deníku Irish Times.

Pro kohokoliv, kdo se snaží pochopit německý přístup k penězům a dluhu v eurozóně, vedou všechny cesty do Frankfurtu.

Hlavní město německého finančního systému je sídlem dvou centrálních bank, Bundesbanky a Evropské centrální banky, ve stínu mrakodrapu ECB tu ale najdeme i barokní budovu se žlutou fasádou. Zde se v roce 1749 narodil německý literární génius Johann Wolfgang Goethe. V Goethe Hausu, který nyní slouží jako muzeum, v současné době probíhá fascinující výstava „Goethe a peníze“ (Goethe und das Geld), která se zaměřuje na roli peněz v německé společnosti, která Goethovo dílo ovlivnila a zároveň jím byla ovlivněna.

Šetřil až jako ministr

Goethe se díky vzkvétající rodinné firmě a několika výhodným sňatkům předků narodil, jak se říká, „se stříbrnou lžičkou v ústech“. I když udržoval přátelské vztahy s několika rodinami bankéřů – do jedné se téměř přiženil – kvůli ztrátám, které utrpěly následkem napoleonským válek, měl vůči bankovním institucím celý život podezřívavý postoj. Z účtů spisovatelovy domácnosti je patrné, že se od stereotypu německé šetrnosti dost lišil a často utrácel až 15 procent ročních příjmů za víno. Jeho matka a zaměstnavatelé ho taky pravidelně finančně zachraňovali. Kurátoři výstavy podotýkají, že Goethe ospravedlňoval své utrácení jako „podmínku pro rozvoj své osobnosti“. Šetřit začal, až když byl v roce 1782 jmenován ministrem financí sasko-výmarského knížectví, které se rozkládalo na území dnešního východoněmeckého Turýnska.

Tato zkušenost měla velký vliv na jeho myšlení a přispěla k vytvoření jeho mistrovského díla Faust, které je povinnou četbou na německých školách. Příběh se točí okolo pověstné „Faustovy smlouvy“, kterou stejnojmenný učenec uzavře s ďáblem Mefistofelem.

Mefistofeles Faustovi slíbí, že bude na zemi plnit všechna jeho přání. Pokud si Faust ale jen jedinkrát bude přát, aby nějaká chvíle trvala věčně a bude uspokojen, Mefisto si odnese jeho duši.

Pokladnice je prázdná

První jednání druhé části tragédie, která vyšla až po Goethově smrti, se odehrává na zkorumpovaném dvoře požitkářského císaře. Správce císařské pokladny císaře informuje, že „pokladnice je stále prázdná“ a kvůli pravidelným večírkům zejí prázdnotou i císařské sklepy.

Přesvědčivý Mefistofeles se zjeví, aby císaři nabídl, že změní papír v peníze. Zadluženého císaře to zaujme:„Už mám pokrk neustálého jak a odkud / Peníze chybí, tak nám je vyrob.” Bankovky s císařovým podpisem vyvolají spotřební horečku, během které se „polovina lidí snaží dobře najíst / zatímco druhou zajímají jen nové šaty”. Jen když Mefisto a jeho partner Faust zmizí, všimnou si ostatní, že cena bankovek ničemu skutečnému – například zlatu v císařském sejfu – neodpovídá. Je jen slibem zlata, které bude teprve vytěženo.

Goethovým současníkům neunikly souvislosti mezi tragédií a kapitálem nutným k pohánění průmyslové revoluce. Dnes jsou jeho varování pro řadu německých veřejných činitelů opět relevantní. S pomocí Fausta formulují vlastní obavy o vývoj krize v eurozóně. V roli císařova pokladníka, který jej v dramatu varuje před systémem papírových peněz varuje, je dnes guvernér Bundesbanky Jens Weidmann.

Odolat pokušení

„Pokud je centrální banka schopná vytvářet potenciálně neomezené množství peněz z ničeho, jak zajistí, aby jich byl dostatečný nedostatek a zachovaly si tak svou hodnotu?” zeptal se během zářijového proslovu ve Frankfurtu svého publika. „Existuje tady jisté pokušení, kterému v historii měnových systémů mnozí nedokázali odolat,” podotkl. Podle Weidmannova varování představuje program ECB, která hodlá neomezeně nakupovat obligace, aby tak stabilizovala eurozónu, smlouvu podobnou té Faustově. To proto, že politikům nabízí lákavější možnost získat finanční prostředky, než pomocí bolestných hospodářských reforem.

ECB se brání, že tomu tak není, a jejich rozdílné názory na situaci vedou v Německu k rozporuplnému kulturnímu postoji k penězům a zadlužení. Koneckonců jsme v zemi, kde slovo Schuld znamená jak dluh, tak morální vinu. Zásahy ECB do trhu s obligacemi si vysloužily kritiku ze strany těch samých moralizujících ekonomů, kteří zadlužené státy eurozóny odsuzují jako Schuldensünder, neboli “dluhové hříšníky”.

Kdo umí utrácet rozumně?

Existuje tedy souvislost mezi dnešním německým přístupem a Goethovým Faustem, kterého německý literární teoretik Werner Hamacher popisuje jako kritiku „úvěrové estetiky a ekonomiky přesvědčování“? Bývalý člen představenstva ECB Ottmar Issing tvrdí, že Němci nemají pochybnosti o penězích jako takových, ale stran jejich správného užití jsou pesimisty. Ve svém eseji v katalogu výstavy Goethe a peníze nazvaném „Inflace – ďáblovo dílo?“ Issing tvrdí, že „volba mezi požehnáním a prokletím“, kterou papírové peníze nabízejí, „leží v rukou lidstva samotného“.

Bývalý guvernér ECB Jean-Claude Trichet s ním souhlasí. Sám v jiném eseji chválí Goethovu životní debatu o dvojí povaze papírových peněz, které „vedou k tomu nejlepšímu i nejhoršímu, co v ekonomice existuje“.

Nová alchymie

Autor jiné faustovské studie „Peníze a kouzla“, profesor Hans Christoph Binswanger, se domnívá, že pro Goetha představovaly papírové peníze „pokračování alchymistické tradice jinými prostředky“. Podle něj se Goethe obával, že přeměna papírových peněz ve skutečné bohatství se promění „v dým a kouř světové výroby“. „Zdánlivě magická moderní alchimie s sebou nese světskou cenu, protože přetváří svět v nicotu“, dodává Binswanger.

Goethův strach se dnes znovu objevuje v rozšířené německé obavě, že eurozóna je destruktivním výsledkem nekontrolovaného a bezstarostného půjčování společností, které odmítají přijmout přirozená omezení svých finančních možností. Ekonomický bankrot je téma, které se jako červená nit vine dlouhou historií německých národních traumat a dramatů. V pozadí krize eurozóny číhají Faust a Mefisto, kteří určují tón německých požadavků evropské fiskální disciplíny a pohánějí německou debatu o limitech ekonomického růstu.

Ovládejte se

„Goethe viděl na příklad vzestupu vlastní rodiny, že správně používané peníze mohou vytvářet pozitivní příležitosti,“ říká Vera Hierholzerová, spolukurátorka výstavy „Goethe a peníze“. „Jako mnoho jiných členů jeho společenské třídy se však zároveň bál excesů a přemíry, touhy mít pořád víc. A to je i dnes velice německý pohled na věc: být si vědom limitů a snažit se věci držet mezi těmito mantinely.“

Debata o měnové sebekontrole je však důležitá i mimo Goethovo Německo, zejména v zemích stižených krízí, které by rády setřásly chomout trojky a „vrátily se zpět na trh“. Je zajímavé, že řada posledních aukcí italských státních dluhopisů, kterým předsedal dnes již zesnulý Brian Lenihan, se odehrála ve frankfurtském Hof hotelu, jenž stojí na půl cesty mezi budovou ECB a Goetheho domem.

Až Irsko znovu získá ekonomickou suverenitu, bude jen na něm, kam se poté vydá. Zda to bude směrem ke Goetheho domu a bude se držet v mezích svých finančních možností, nebo do pětihvězdičkového hotelu Frankfurter Hof, aby zde při opulentních snídaních hostilo banky, které se nám budou pokoušet nabídnout další Mefistofelovy peníze.

Factual or translation error? Tell us.