Vyberte si jazyk
Když všemocný šéf deníku El País Juan Luis Cebrián v říjnu představoval svým zaměstnancům hlavní body nového personálního plánu, obhajobu svých kroků postavil na jednom pádném argumentu: nejserióznější španělský deník se přeci nemůže „mít nadále tak dobře”. Není možné, aby tolik novinářů pobíralo tak vysoké platy. Jeho uvažování připomíná slova španělského premiéra Mariana Rajoye, který s každým novým úsporným plánem zkroušeně vysvětluje Španělům, že už si nemohou žít „nad poměry”.
Soustředí snad El País všechen španělský marasmus na sebe? Krize, kterou prochází špička hispanofonního tisku vlastněná mediální skupinou Prisa, má společné rysy s hospodářským rozkladem země. Za vším stojí rekordní zadlužení způsobené faraónskými investicemi hráčů z finančního světa, kteří se o zájmy listu moc nezajímají. Dále tu jsou pak milionové odměny pro generálního ředitele a propouštění na hodinu, která se ukázala jako kontraproduktivní. „Je to metafora k tomu, čím si prochází dnešní Španělsko,” poznamenává pařížský zpravodaj deníku El País Miguel Mora.
Tiskem zmítá krize
Z celkového počtu 466 novinářů jich dostalo výpověď 129. Tedy téměř třetina. Figurují mezi nimi i zvučná jména. Vycházet přestanou čtyři regionální vydání (mj. ve Valencii a Andalusii). A ti zaměstnanci, kteří nejsou na seznamu propuštěných, musí souhlasit se snížením platu o 15 procent.
Ohlášení ERE (španělská zkratka pro personální změny) vyvolal uvnitř deníku vlnu odporu. V listopadu se téměř všichni zaměstanci zapojili do stávky a tento celostátní deník, který je jediným svého druhu, se musel spokojit s agenturním zpravodajstvím. Přetahovaná mezi Cebriánem a nově zformovaným výborem novinářů není zdaleka u konce.
Krize ve Španělsku tisk rozhodně nešetří. Podle propočtů novinářského odboru FAPE přišlo od listopadu 2008 o práci zhruba osm tisíc novinářů. Za stejnou dobu přestalo vycházet 67 periodik včetně časopisů. Tvrdě zasaženy byly především deníky. Začátkem roku 2012 hodila ručník do ringu tištěná verze deníku Público, který vycházel od roku 2008 a představoval alternativu levicového El País. Svou činnost ukončily také tři ze čtyř celostátních bezplatně distribuovaných deníků. Samotný El País se dnes nachází v kritickém stavu, příjem z inzerce se od roku 2007 propadl o 60 procent.
Ukázkově špatné vedení
V této analýze ale něco nehraje. Podívejme se na ní zblízka. El País byl mezi ostatními periodiky spíše výjimkou. Od svého vzniku v roce 1976 se mu vždy dařilo. V roce 2011 vykázal zisk ve výši 12 milionů eur. Za posledních deset let to bylo celkově více než 800 milionů. Dokonce i v prvním čtvrtletí roku 2012, tedy v nejdrsnějším období v dějinách soudobého Španělska, deník zůstával v ziskových černých číslech. V očích konkurentů šlo o malý zázrak.
Podle vedení zaznamenal El País první ztráty v srpnu 2012. Ale proč hned bít na poplach a propustit třetinu redaktorů?
„Pád deníku El País není přírodní katastrofou, ale skvělou ukázkou špatného vedení, které dokáže zruinovat i tu nejsolidnější novinářskou instituci, která kdy ve Španělsku existovala. Internet a tzv. změna paradigmatu hrají v tomto dramatu pouze druhořadou roli,” napsal Pere Rusiñol, někdejší novinářská hvězda El País.
Operace Liberty
Problémy začalo mít vydavatelství Prisa už v roce 2007. Ve chvíli, kdy krize klepala na dveře, mediální skupina si užívala svého velikášství. Zvýšila svůj podíl v kabelové televizi Sogecable. Dluh skupiny se vystoupal do výšin v ten nejhorší možný okamžik: těsně před splasknutím realitní bubliny. Od roku 2008, kdy se Španělsko potácí v krizi, má Prisa v hlavě jedinou myšlenku: vymyslet strategii, jak se zbavit obřího dluhu ve výši 4,6 miliardy eur.
Jeden z klíčových okamžiků se odehrál v listopadu 2010 pod heslem „Operace Liberty”. Prisa se totiž rozhodla otevřít svůj kapitál novým akcionářům, aby smázla část svých dluhů. Hlavní branou tak vstoupil do firmy americký fond Liberty Acquisition Holdings vlastněný skupinou investorů, mezi nimiž je i jedno známé duo z Wall Street: Martin Franklin a Nicolas Berggruen. Přinesli 650 milionů eur.
Téměř 70 % společnosti Prisa doposud držela rodina Polankových, která je historickým vlastníkem El País. O polovinu podílu však přišla kvůli jedné velice výhodné nabídce pro americký fond Liberty, která Prisu ocenila na její historické minimum. „Ten den Prisu navždy změnil. Do té doby byla rodinnou firmou, pak ji ale začali okusovat žraloci,” píše novinář Pere Rusiñol, který se touto proměnou Prisy zabývá podrobně v článku satirické revue Mongolia.
A co se stalo tři roky po operaci Liberty? Stav Prisy se ještě zhoršil. Částečně i kvůli krizi. Akcie skupiny se propadly o 89 procent. Vliv rodiny Polankových slábne ještě víc. A dluh zůstává gigantický - kolem 3,5 miliardy eur. V lednu 2011 Prisa oznámila snížení stavu o 18 procent ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe.
Nicméně Nicolas Berggruen a Martin Franklin udělali dobrý obchod. Smlouva jim garantovala 7,5% návratnost během prvních tří let od vložení kapitálu bez ohledu na výsledky Prisy...
Závratné odměny
Dalším vítězem této rekapitalizace není nikdo jiný než Juan Luis Cebrián, „zvolený poradce” skupiny Prisa. Osmašedesátiletý akademik si uprostřed krize zajistil skvělý příjem. V roce 2011, kdy Prisa vykazovala ztrátu 450 milionů eur, si její generální ředitel vystavil šek, jehož výše se mohla pohybovat mezi 11 a 13 miliony eur.
Přemrštěná odměna pro Cebriána se stala symbolem „dvojího metru” uvnitř respektovaného španělského deníku. Novinářské odbory si absurdní situaci uvědomily dost rychle: ředitelova odměna v roce 2011 zhruba odpovídala součtu platů 129 propuštěných novinářů. Hrozivé srovnání.
Sága deníku El País tím však nekončí. Loni v létě se vedení Prisy v rámci snižování zadlužení odhodlalo k novým praktikám. Některým svým věřitelům nenabízí hotovost, protože tu už nemá, ale výměnu části dluhu za kapitál. Po kapitálu Prisy tak sahají španělští bankovní giganti Santander a Caixabank (kromě nich také HSBC).
Ze dne na den se tak z představenstva velkého progresivního španělského deníku změnila stal klub bývalých a současných poradců těchto proslulých bankovních domů.
Někteří novináři poukazují na to, že se v deníku stále častěji objevují články týkající se dvou velkobankéřů: Emilia Botína (ředitel Santanderu a velký odpůrce tzv. Rozhořčených) a Isidra Faina (ultrakonzervativce a výkonného ředitele Caixabanky). Konkrétně tedy od dé doby, co se stali akcionáři Prisy. Ten první například 14. listopadu dostal prostor na celou stránku, aby už po x-té rozmlouval o krizi eurozóny...
Kalné vody
Myslíte, že to je jen španělský případ? Ne tak docela. V kalných vodách Prisy se plaví i Francouzi. A zřejmě se jim daří. Jmenovitě jde o Emmanuela Romana z britského fondu rizikového kapitálu Man Group a Alaina Minka, poradce Nicolase Sarkozyho.
Stejně jako ostatní poradci Prisy dostal i Alain Minc 22. října, jen několik dní po oznámení propuštění, za odvedenou práci tučnou provizi: balíček akcií Prisa (19 392 kusů). Škoda jen, že akcie společnosti se teď prodávají velmi levně - zhruba za 40 eurocentů. Odměna tak dosahuje pouhých 7 700 eur. V podstatě pakatel.
Španělsko
Krize tvrdě dopadla i na tisk
Od roku 2008 téměř 200 tištěných a audiovizuálních médií ve Španělsku ukončilo svou činnost, píše El País. Madridský deník, který je sám oslabený hospodářskou krizí, analyzuje zprávu, kterou 13. prosince vydala Tisková asociace v Madridu (APM).
Čísla ujišťují, že jde o katastrofu: 6 400 míst bylo zrušeno, 132 časopisů, 22 placených deníků, 10 bezplatných deníků zaniklo a mnoho dalších regionálních redakcí bylo zrušeno. Celostátní deník Público přestal vycházet v únoru 2012, ale ponechal si internetovou verzi. Hlavním důvodem je zhroucení inzertního trhu. V letech 2007 - 2011 inzerce spadla o 39 procent. Mezi novináři narostla nezaměstanosti o 22,8 procenta. Přesto profese nadále láká studenty: počet přihlášek na fakulty žurnalismu se zvýšil letos o 2,5 procenta.
