Vyberte si jazyk
Evropská unie připomíná podivný sen. Ze souboru politických hodnot měla vytvořit komplexní systém, který by postavil hodnoty lidskosti, bohatou kulturu a myšlenku rovnoprávnosti do popředí našich zájmů. Ukazuje se však, že systém Evropské unie je schopný odolávat čemukoliv, jen ne krizi.
Pod tlakem finanční krize si dnes může být každá země jistá jen jedním – že o její vlastní hranice a zájmy jde více než o společné dobro. Staré měny jsou pryč, nebo alespoň většina z nich, ale staré způsoby myšlení přetrvávají. Co se týče naší loajality, když na to přijde, žijeme stále v národních státech, přestože naše banky fungují v rámci nového globálního světa. Peníze se nyní přesunují stejně volně jako vzduch, vítr je přenáší tam a zase zpátky, bez jakékoliv regulace, stability či jistoty. To myšlenky zůstávají pod zámkem. A s nimi i identita. Dnes víme přesně, kdo je Němec a kdo Řek. Namáme pochyb o tom, že my jsme Irové a vy jste Švédi.
Politická periferie
Neměli bychom ale zapomínat, co tento sen kdysi znamenal. Na evropské periferii, kde žiju, je právě dnes důležité znovu začít používat jazyk politického a kulturního liberalismu, kteří naši političtí páni znehodnotili. Musíme se znovu přesvědčit, zda by jistá (či nejistá) slova nebo koncepty mohly něco znamenat, ať už by nám třeba jen nabízely útěchu, tak jako to dělá poezie, jazyk užívaný zvučně a zodpovědně, v časech vlastního trápení.
Jedním z prvků našeho evropského dědictví je náš dvojí druh smíchu. V každodenním životě, ale i v našich pohádkách a literatuře, leží sarkasmus namířený proti sobě i jiným v samotných základech evropské vnímavosti. Máme právo smát se císaři, když se vší pompou projíždí okolo nás. Je totiž nahý. Našim šéfům a politikům se smějeme celý život.
I generál ví, že jakmile se desátník dostane domů nebo do hospody a dá si pár sklenic, ztratí ke generálově uniformě a medailím veškerou úctu. V Shakespearových hrách mluví blázen či hrobník rozumněji než král či princ. Cervantesův Don Quijote je hrdinou, protože každý vidí, že je blázen. A když se nám zachce, se smějeme v Evropě i Bohu a říkáme si, jaký blázen musí být on sám. Tím se lišíme od občanů Spojených států, Číny nebo Blízkého východu.
V Evropě existuje myšlenka humanitní kultury, kterou sdílíme a která stojí na svobodě psát a číst, co se nám zachce, a přicházet s čerstvými myšlenkami a představami. Bývaly doby, kdy Evropská unie tuto myšlenku ztělesňovala, kdy se zdála být na svém území hlavním vlivem sekularismu, protože zásadní pro ni byly humanistické myšlenky tolerance, rovných šancí a společenského pokroku.
Symbol pokroku nebo moci?
Evropa byla synonymem pokroku, zejména v zemích jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko, které měly špatné silnice a zastaralou politickou kulturu. V zemích, které zažily válku, se stala synonymem míru. My jsme díky Evropě zlepšili svou infrastrukturu a i naše politická kultura se pomalu změnila. Byly však i doby, kdy byla Evropa stala spíše symbolem peněz a moci. Povšimli jsme si například, že když irští politici, státní úředníci nebo soudci odešli do Evropy pracovat, podstatně se jim zvedly platy.
A s penězi přišla i tajemství, které mají mocichtiví tak rádi. Spíše než na parlamentním systému se Evropská unie zakládala na diplomacii. To, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi a objevovalo se nejvýše v důvěrných zápisech, mělo na náš život větší dopad, než dění v našem vlastním parlamentu. Když se sešli ministři na radě, pouze vydávali nevýznamná prohlášení a řadili se před fotografy. Nikdo nevěděl, na čem se bokem opravdu dohodli. Evropský parlament zůstává i nadále velkým a drahým alibi transparentnosti.
Nepřítel lidu
Zdálo se, že Evropská unie chce stále více moci sama pro sebe. A také, že necítí absolutně žádnou potřebu se reformovat či podívat se na své vlastní procedury kriticky. Tím, že využívala systémy obvykle vyhrazené diplomatům, si vytvořila podivného nepřítele zvaného "lid". Vznikly tu tak dva mocenské bloky – evropští občané, kteří mají stále méně moci, a evropští vládci, kteří mají každý rok víc a víc. Vládcům se často dařilo lid balamutit. Zdálo se, že vědí, co je pro lid nejlepší.
Přesto byly některé prosazené změny výborné. Mohli jsme přecházet hranice, aniž bychom dostávali razítka do pasů a při jízdě autem dokonce bez jakékoliv kontroly. Zboží mohlo být převáženo z velké většiny bez cla. Mohli jsme žít a pracovat, kde jen se nám v Evropě zlíbilo. Byl jsem nadšený tím, jak západní Evropa po roce 1989 přijala do své náruče východní země. Byl jsem nadšený i myšlenkou, že se stane společenstvím nikoliv států, ale měst, protože naše města a myšlenky a představy, které se v nich šíří, jsou velkým evropským výtvorem.
Nadšení pominulo
Byl jsem nadšený představou, že národnosti a nacionalismu, snům 19. století a nočním můrám 20. století, odzvonilo. A dokonce jsem byl nadšený i ze zavedení eura a pyšný, že se Irsko k projektu přidalo hned na začátku. Těšil jsem se i z nových celoevropských ekologických nařízení, z deregulace letecké dopravy. Věřil jsem dokonce, že přijde čas, kdy bude Evropa ve světě něco znamenat, kdy se naše pojetí lidských práv stane něčím tak mocným, jako je euro, a bude mít vliv na dění v Číně či na Blízkém východě.
V době našeho hospodářského rozmachu vládla v Irsku plná zaměstnanost. Nebyli jsme nuceni emigrovat jako obyčejně. Pracovali jsme opravdu tvrdě. V případě hospodářského poklesu bychom obvykle mohli devalvovat svou měnu nebo připustit vyšší míru inflace. To teď nemůžeme. Právě tak jako Německu a dalším bohatým zemím euro vyhovuje, protože zvyšuje konkurenceschopnost jejich vývozu, s námi je to právě naopak. Nemáme ale na výběr.
Mezitím se Německo a další bohaté evropské země tváří, jako by byly zdrojem všeho evropského moudra, a co víc, zdrojem veškeré její autority. Myšlenka Evropské unie se tak pod tlakem zhroutila. Zbyly jen národní státy vedené vlastními zájmy. Z úžasného snu jsme se probudili. V Evropě je nový den. A jedinou útěchou je nám naše schopnost smát se jejich bláznivosti i té vlastní. Nezbývá než vzpomínka na to, co kdysi bylo možné.
A pak i obrazy, knihy, písně a symfonie, velké galerie, muzea, knihovny a veřejné budovy, ze kterých se naše kultura skládá. Můžeme se procházet nočními ulicemi Lisabonu či Rigy, Atén a Dublinu, Kostnice a Stockholmu, a věřit, že přijde nová vlna sociální solidarity a politického idealismu. A že bude snad ještě mocnější, teď, když jsme se přesvědčili, jak křehké tyto věci mohou být. Budeme si ale muset počkat.
