Vyberte si jazyk
V předpokoji stojí bílý lesknoucí se klavír. Během zcela oficiálního rozhovoru s panem domu kolují z ruky do ruky cédéčka. Tato scéna by se mohla odehrát v jakékoliv státní opeře, kdyby ovšem u vjezdu do záhřebského prezidentského paláce ostraha nekontrolovala automobily pomocí detektorů výbušnin. Muž, který zde žije je hudebník. Je také prezidentem Chorvatské republiky.
Říct, že jeho země zabírá v atlase světa celkem skromné místo, určitě není žádné nactiutrhání. Malá balkánská konfeta se 4,5 miliony obyvatel rozložená mezi Středozemím a střední Evropou. Chorvatsko, které hrálo zásadní roli v rozpadu Jugoslávie, vstoupí 1. července do Evropské unie.
Chorvatsko by se mohlo pyšnit sloganem: země, kde vládne hudba. Hudební školy jsou i v těch nejmenších městech. Od slavonských plání až po dalmatské pobřeží hrají a vystupují folklorní skupiny a sbory. V budově veřejnoprávní televize a rozhlasu v Záhřebu sídlí čtyři profesionální tělesa: symfonický orchestr, sbor, velký jazzový orchestr a tradiční orchestr.
Učitel harmonie
Ale především je Chorvatsko jedinou zemí na světě, jejíž prezident je zároveň hudebním skladatelem. Nikoliv amatérským saxofonistou jako Bill Clinton či svátečním harmonikářem jako Valéry Giscard d'Estaing. Skutečným skladatelem! V linii králů Davida a Fridricha Velkého či velkého Ignáce Jana Paderewského, polského pianisty a skladatele, který se po první světové válce stal polským premiérem. „Je to jediný prezident schopný odhalit falešné zdvojení basu v jinak dokonalém obratu akordu,“ žertují v záhřebské Hudební akademii, kde Ivo Josipović ještě před třemi lety vyučoval harmonii.
Jak se ke své funci dostal? Prezident sedí pohodlně usazen do křesla, v modrém obleku, bílé košili a s úsměvem odpovídá: „Vždy jsem dělal víc věcí najednou.“ V dětství to byla škola a konzervatoř, v tehdejší terminologii dvojitý studijní plán. Při výběru vysoké školy mladý Ivo uvažoval o fyzice. Ale zanechat hudbu nepřicházelo v úvahu. „Můj otec byl právník. V knihovně jsem narazil na knihu římského práva, které mě uchvátilo. Docela se to hodilo: na právech bylo celkem málo vyučovacích hodin...“
„Inteligentní, bystrý, seriózní mladý muž. Žádný revolucionář,“ vzpomína na Josipoviće jeho přítel Berislav Šipuš, hudební skladatel a náměstek ministra kultury. „Jeho skladby, i když čerpaly z různých sfér, byly celkem klasické. A vždy měly úspěch. Pořád jsem si říkal, jak to všechno stíhá.“
Pestrá kariéra
Během 80. let zkomponoval asi dvacítku hudebních děl, složil doktorát, začal vyučovat na akademii a předsedat skladatelským odborům. Když v roce 1991 vypukla válka v bývalé Jugoslávii, projevil se jako muž na pravém místě. V Záhřebu i Bělehradu oceňovali jeho zprostředkovatelskou roli. „Získat peníze za autorská práva pro chorvatské autory, které blokoval Bělehrad, a najít pro všechny strany přijatelné právní řešení byl velký úspěch,“ dodává Berislav Šipuš.
Potom bojoval v Haagu jako představitel Chorvatska u Mezinárodního trestního tribunálu, přičemž pokračoval ve své dvojité univerzitní kariéře. V letech 1991 až 2010 zároveň působil jako ředitel prestižního festivalu současné vážné hudby Hudební bienále Záhřeb a oficiálně vstoupil do politiky za Sociálně demokratickou stranu Chorvatska.
Poslanecký mandát získal v roce 2003 a v roce 2009 jej strana vyslala do prezidentských voleb. Pro nedostatek charisma se však stal terčem posměchu. „Ale lidé už měli dost zkorumpovaných šašků,“ hřímá Nikša Gligo, další skladatel a dlouholetý přítel. „On je dokázal uklidnit.“ Jeho protikorupční kampaň, která si získala podporu občanské společnosti a nepřeberného množství umělců, se trefila do černého. V lednu 2010 byl zvolen 60procentní většinou hlasů. I téměř o tři roky později je nejoblíbenějším politikem v zemi.
Odložené sny
Co z umělce zůstává v muži žijícím v prezidentském paláci? Možná přesvědčení, že „kultura nám může pomoci dostat se z krize“ a že „se na ni musí evropský projekt zaměřovat“. Bojuje proto za zachování rozpočtu na umění i v době recese. Rovněž je zarputile odhodlán zachovat v zemi „harmonii“.
Harmonii, která mu jako hudebníkovi chybí. Ke klavíru se dostane jen v neděli. Navíc už čtyři roky nic nenapsal. Sní tedy o dokončení opery, kterou přislíbil na bienále v roce 2010. Čtyři měsíce poté, co zakázku přijal, ji musel odmítnout. Z námětu jej ještě mrazí: John Lennon „a především jeho vrah Mark David Chapman“. Jeho pohled sjede zpět ze stropu. Usměje se: „To je jediný prezidentský slib, kterému nedostojím. Nechám jej na skladateli.“
Un piano blanc, rutilant, posé dans l'antichambre. Des CD qui passent de main en main, au milieu d'un entretien on ne peut plus officiel du maître des lieux. La scène pourrait se passer dans n'importe quel Opéra national, si ce n'étaient ces détecteurs d'explosifs passés sous les voitures à l'entrée du palais présidentiel de Zagreb. L'homme qui vit ici est musicien. Il est aussi président de la République de Croatie.
