Lille (Nord-Pas de Calais) 20. srpna 2010. Snímek z evakuace romského tábora.

Paříž a Brusel: bezbřehé pokrytectví

„Humanitární“ repatriace několika stovek Romů konkrétně z Francie do Rumunska a Bulharska je cynická a demagogická, soudí bulharský úvodníkář Svetoslav Terziev. A především neřeší problém jejich integrace.

Zveřejněno dne 26 srpna 2010 v 16:10
Lille (Nord-Pas de Calais) 20. srpna 2010. Snímek z evakuace romského tábora.

Francie oznámila, že do tří měsíců zruší polovinu romských ilegálních táborů na svém území a pošle jejich obyvatele zpět do Rumunska či Bulharska. V rámci solidarity mezi frankofonními zeměmi [Rumunsko a Bulharsko jsou členy Mezinárodní organizace frankofonie] se Bukurešť a Sofie zavázaly, že Romy vyhoštěné z Francie přijmou a že dokonce vyšlou na místo vlastní policisty, aby francouzským kolegům pomohli.

Evropská komise neshledala na operaci nic špatného a Paříži dala zelenou. Zkrátka a dobře je vše připraveno k tomu, aby v Evropě došlo k první a nejmasivnější oficiální deportaci Romů od konce druhé světové války. Jedná se totiž o tisíce osob. Jaký bude výsledek? Rumunští a bulharští Romové se vrátí domů, a po, co stráví trochu času mezi svými bližními, si opět rychle pospíší do Francie. Proč? Protože už znají cestu a protože jsou si jisti, že tam naleznou lepší životní podmínky než ve dvou nejchudších zemích Evropské unie.

Policejní řešení, které nic neřeší

Romové jsou od přírody kočovníci a na náš způsob života si těžko zvykají. Jen velice málo z nich přivyklo usedlému životu. Ostatní pokračují v cestě, na niž se před více než pěti sty lety vydali jejich indičtí předci. A tato cesta očividně ještě nekončí. Za tím, že se Romové soustředili v oblasti Balkánu, stojí dva důvody: Otomané, kteří jim otevřeli cestu až sem, a komunismus, který vztyčením železné opony zamezil jejich migraci do západní Evropy. Svůj podíl na tom mají i západní země, jmenovitě Francie, které Romy už od sedmnáctého století soustavně pronásledovaly. Tyto perzekuce pak vyvrcholily v době nacismu.

Obviňující narážky na to, že Bulharsko a Rumunsko praktikují segregaci a že tak tlačí Romy k odchodu, jsou hanebné, neboť tyto dvě země jim z historického hlediska spíše poskytly útočiště před všeobecnou nepřátelskostí zbytku Evropy. Bulharsko a Rumunsko rovněž nelze obviňovat z toho, že jsou schválně chudé, aby se mohly lépe zbavit romských obyvatel. Evropa nenalezne řešení problému tím, že se bude chovat pokrytecky. Dnes se ohání lidskými právy a obviňuje Bukurešť a Sofii, že se dostatečně nesnaží Romy integrovat. Zároveň s tím italská a francouzská vláda tvrdí, že Romy ze svého území nevyhošťují z důvodu intolerance, ale jedině proto, že si nepřejí, aby cizinci porušovali práva jejich země.

Newsletter v češtině

EU by měla pro Romy vyčlenit vhodné pozemky

Na romskou otázku se očividně hledá policejní řešení spočívající ve vyhoštění Romů do zemí-ghett, které nadto nedisponují žádným právem ani prostředky k tomu, aby je mohly doma udržet. Protokol č. 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a evropské úmluvy o volném pohybu jasně stanoví, že každý občan EU má právo opustit svou zemi a volně cestovat na evropské půdě. Ano, Bulharsko a Rumunsko by mohly Romy zadržet. K tomu by ale potřebovaly obnovit zákony z doby komunismu, které mimo jiné zavedly „cestovní doložky“ povinné pro každého občana, který chtěl opustit území státu.

Francie ostatně řešení zná: statut „kočující lidé“, řešení, které aplikuje na národní úrovni. Bude mít ale odvahu navrhnout jej i na úrovni evropské? Paříž zavedla, že každá obec s více než 5 000 obyvateli musí vyhradit pozemek s tekoucí vodou a elektřinou, kde se mohou kočující lidé usadit. Kočovnictví se tak více civilizuje a připomíná kempování. Místo investování do moderních ghett v Rumunsku a Bulharsku by tak měla Evropská unie pro Romy, kteří dávají přednost tradici nomádského života, spíše takto upravit různá místa po celé Evropě. Romové jsou totiž už po staletí Evropany a možnost jejich návratu do Asie neexistuje.

Komiks

Cesta do hlubin romské duše

Úspěch prvního íránského komiksu Persepolisukázal, že komiks může být i skvělým prostředníkem mezi odlišnými kulturami. Podobný cíl sleduje i právě vydaná dokumentární komiksová trilogie O přibjehi (Příběhy) - jejím podkladem jsou autentická vyprávění tří českých a slovenských Romů. Trojici autorů tvoří kromě romistky Máši Bořkovcové ještě antropoložka Markéta Hajská a autor komiksů Vojtěch Mašek. Společně nahráli vyprávění tří Romů různých generací i osudů a jejich autentické výpovědi včetně svérázného způsobu mluvy pak použili jako základ budoucího komiksu.

Nejstarším z hrdinů je šedesátiletý olašský Rom Ferko, bodrý milovník prášilovských historek. Ve vyprávění Kevy převažují vzpomínky na dětství a zážitky z nejrůznějších vzdělávacích zařízení - pro většinovou společnost to není příjemné zrcadlo. Opravdovým filmovým melodramatem je pak příběh pětačtyřicetileté Albíny. Za svým mužem je nucena odejít do romské osady Hermanovce, kde se jí narodí sedm dětí. Po povodních v roce 1998 přijíždí do osady český humanitární pracovník Karel a oba aktéři se do sebe zamilují.

Trilogie O přibjehi rozhodně není žádná politicky korektní multikulti selanka. Autoři si Romy nijak neidealizují, necenzurují stinné stránky jejich života, ať už je to domácí násilí, lichva či distribuce drog. Komiksové zpracování pak celý soubor posouvá z roviny prostého dokumentu do hájemství umění. Aniž by se však ztrácela autenticita jednotlivých příběhů.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma