Názor: Sedmadvacítko, probuď se!

Milují ji, ale ona jim to neoplácí. Brusel, 3. července 2010. Představení při příležitosti zahájení belgického předsednictví EU.
Milují ji, ale ona jim to neoplácí. Brusel, 3. července 2010. Představení při příležitosti zahájení belgického předsednictví EU.
27 srpen 2010 – La Stampa (Turín)

Evropská unie si stojí v průzkumech velice nízko, uvádí poslední Eurobarometr. Růst však nezaznamenávají euroskeptici, ale naopak zastánci integrace. Evropská komise přešlapuje na místě. Předseda Unie není na příjmu. Sedmadvacítko, probuď se!

Když se Evropa svých občanů zeptá, zda je z celého království stále ještě nejkrásnější, pouze 49 % jí nakonec odpoví „ano“. Podle výsledků posledního Eurobarometru, který zveřejnila Evropské komise, se méně než polovina Evropanů domnívá, že náležet k EU je pro jejich zemi „dobré“. Od roku 2004 jsme se nikdy nedostali pod hranici 50 %, a v roce 2008 jsme měli dokonce 58 % euronadšenců. Dostali jsme se na nejnižší úroveň od doby, co má Evropa 27 členů. Časům nadpoloviční většiny je na nějakou dobu konec.

Je tohle oním neúspěchem Unie? Ano, samozřejmě. Neúspěch Evropy? Ale kdepak! Vítězství euroskeptiků? Děláte si legraci? Tentýž průzkum odhaluje, že tu existuje rostoucí vůle po seskupení a upevnění evropské politické energie. Počet těch, kteří se domnívají, že Evropa musí vyřešit problémy spojené s recesí, neustále stoupá. Tři čtvrtiny Evropanů volají po větší koordinaci.

Mnoho lidí by si přálo lépe vědět, co pro ně Evropa může udělat, protože od ní tuto informaci očekávají. Jestliže je nakonec mnoho Evropanů přesvědčeno, že Evropa není „až tak dobrá věc“, není to proto, že nesouhlasí s integrací, ale proto, že se cítí být sedmadvacítkou a způsobem, jakým zformovala projekt integrace, zrazeni. Chtějí víc. Mají pocit, že stojí mimo mocenské hrátky, které se odehrávají mezi Bruselem a ostatními evropskými zeměmi. Chtějí vědět a účastnit se. Je jasné, k jakému řešení se přiklonit. Je třeba přestat se tvářit, jako že se jedná o pouhou společenskou hru, tak jak to v současnosti předvádí vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Catherine Ashtonová spolu se státy sedmadvacítky ve věci zřizování evropského diplomatického sboru.

Jedná se o problém komunikace, problém týkající se způsobu, jakým se Evropa obrací na své občany a jakým vedou instituce bratrovražednou válku. Je to problém národního přístupu, protože nikdo ve skutečnosti nechce být součástí družstva nadosmrti.

Přístup, jaký zvolila Francie k romské otázce, je toho zářným příkladem. Paříž Romy vyhnala, protože Nicolas Sarkozy si stojí na žebříčku popularity nízko, a pak sezvala šest členských zemí na summit o imigraci, aniž by přitom nabídla účast Komisi či Radě. Rozhněvaná Komise poukázala na nebezpečí chybějícího dialogu a obratem dostala na pařížský summit pozvánku, na niž odpověděla: „Máme silný pocit, že romská otázka nebyla na pořadu dne summitu, který organizují Francouzi.“ No samozřejmě, jak jinak.

Romská otázka je otázkou závažnou. Za prvé proto, že se týká osob, které by měly být chráněny a zabezpečeny. Za druhé proto, že může vést k dalšímu nárůstu drobné kriminality. A za třetí proto, že Romové mají stejná práva a povinnosti jako kterýkoliv jiný občan.

Evropa musí k problému přistupovat jednotně a soudržně. Musí odpovědět těm, kdo si přejí konkrétnější Evropu, těm, kdo volají po větší bezpečnosti, stejně jako těm, kdo zdůrazňují občanskou rovnost, a to bez rozdílu rasové, etnické a náboženské příslušnosti.

Evropa se musí s touto zodpovědností vypořádat. Jinak se v příštích průzkumech propadne ještě níž, nadobro opuštěná těmi, kdo ji mají rádi.

Factual or translation error? Tell us.