Vyberte si jazyk
„Poslední srpnový den bude vzduch prosycen svobodou,“ slibuje na stránkách týdeníku Wprost Robert Wilson, divadelní herec mezinárodního renomé. Jeho vystoupení s názvem „Solidarito – tvůj anděl nese jméno svoboda“ bude 31. srpna vrcholem série akcí k oslavě 30. výročí podepsání „Srpnových dohod“ v Gdaňsku v roce 1980. Tyto dohody připravily cestu založení Solidarity, prvního nezávislého odborového svazu v komunistickém bloku. Podle Wilsonova vyjádření to jak pro něj osobně, tak pro tisíce lidí po celém světě, představovalo „symbolické volání po svobodě“. Letošní výročí se odehrává na pozadí bouřlivých diskuzí o odkazu Solidarity jako lidového hnutí a její dnešní role jakožto odborového svazu.
Solidarita neporozuměla své vlastní identitě
Varšavský deník Gazeta Wyborcza se obrátil na čtyři mladé sociology s dotazem, co dnes podle jejich názoru z legendárního odborového svazu zůstalo a zda má stále svůj význam. Pro třicetiletou Agatu Szczęśniakovou je to utopický aspekt, „víra v možnost radikální a náhlé společenské změny.“ O rok starší Michał Łuczewski zase zdůrazňuje odkaz Solidarity jakožto „myšlenky morální revoluce, která se v průběhu polských dějin vždy objevovala a zase zapomínala.“ Karolina Wigurová si v mýtu Solidarity všímá dvou navzájem se vylučujících příběhů. „Podle toho prvního [hnutí Solidarita na začátku 80. let,] se během onoho jedenapůlletého karnevalu Polákům podařilo navzdory všem rozdílům se sjednotit.” Další příběh zas klade nad jednotu pluralismus a zdůrazňuje tak boj za svobodu slova a právo na to, být odlišný.
Týdeník Newsweek se ve svém polském vydání v rozhovoru s Józefem Piniorem, prominentním aktivistou Solidarity z 80. let, ptá, proč se potenciál Solidarity natolik promrhal a co učinilo z celonárodního symbolu politický přívěsek pravicové strany Právo a spravedlnost (PiS). „Existuje jeden hlavní důvod,“ uvádí Pinior, „Solidarita nebyla schopná odpovědět na otázku, čím vlastně opravdu je a pochopit svou vlastní identitu. Po průlomu z roku 1989 upadla do zmatku a nebyla schopna vybudovat politickou stranu, která by vyjadřovala zájmy sociálních skupin, které zastupovala.“
Kdo by o něčem takovém býval snil?
Podle šéfredaktora listu Wprost Tomasze Lisa spočívá paradox Solidarity ve skutečnosti, že ti, kteří pomáhali odbory budovat – tj. pracující z velkých, státem vlastněných společností, pracující inteligence a církev - byli těmi, kdo v dlouhodobém horizontu, kvůli změnám, které Solidarita iniciovala, nejvíce ztratili. Zdaleka o nejvíc ovšem přišla sama Solidarita - a solidarita vůbec. Hnutí utrpělo ty nejbolavější rány od svých vlastních zakladatelů: Lecha Wałęsy, který odborový svaz spojil sám se sebou; „*p*ravých vlastenců“, kteří Wałęsu identifikovali jako agenta tajné policie; někdejšího prezidenta Lecha Kaczyńského a bývalého předsedy vlády Jarosława Kaczyńského, kteří se všichni pokládali za ty nejlepší zástupce tradic Solidarity, zatímco jejich idea jednotného Polska vedla k eskalaci společenských rozdílů.
Mirosław Czech přichází na stránkách deníku Gazeta Wyborcza s pozitivnější pohledem. Podle jeho názoru generace Solidarity prošla v období budování nového státu testem schopnosti vést národ, čímž se stala první vítěznou generací v moderních polských dějinách. „Nemuseli být svědky potlačování žádných povstání. Mohou si dovolit politiku malých kroků: zlepšování blahobytu národa a posilování postavení Polska v rámci EU. Možná, že dnes to sice nepředstavuje splnění všech našich snů, ale snil by někdo o něčem takovém před 30 lety?“ uzavírá Czech.
