Nápady Sociální jistoty
Socha sv. Precaria během pochodu Euromayday v Milaně, 1. května 2007.

Nový patron Evropy svatý Precarius

Tvrdě pracující lidé mají v srdci bolest, protože přicházejí o své sociální jistoty, a to je vhání do náruče nového náboženství: prekariátu, píše nizozemský spisovatel Geert Van Istandael. Na vině jsou pochopitelně krize a finanční trhy.

Zveřejněno dne 15 ledna 2013 v 16:09
Socha sv. Precaria během pochodu Euromayday v Milaně, 1. května 2007.

Znáte farnost sv. Precaria? I bez průvodce nebude žádný problém ji najít. A když se do ní dostanete, budete mít dobrý důvod k beznaději. Ve farnosti sv. Precaria totiž pro naději není místo. Naprostá většina farníků tu pracuje za mizerný plat, aby pomohla udržet privilegia vysokého duchovenstva. Klérus přitom nahradil teologii ekonomií.

Ukazatele růstu ve farnosti sv. Precaria nemohou být lepší. Rozpočet je vždy v přebytku. Snižte platy. A hlavně odstraňte solidaritu. Je konec se všemi těmi nákladnými sociálními výdaji, které bylo v dobách minulých třeba vyplácet sobeckým penzistům, líným nezaměstnaným a simulantům. Ať žije vybraná privilegovaná menšina.

Ale nemyslete si, že farnost svatého Precaria je jen výplodem bujné fantazie jednoho melancholického básníka. Skutečně existuje. V Miláně se konalo první procesí s ikonou svatého Precaria už v roce 2004. Průvod překvapivě tvořili jen mladí lidé. S čerstvým diplomem, čerstvě zaměstnaní a čerstvě propuštění. Prosili svatého Precaria o přímluvu.

Připomeňme si jeden z významů latinského výrazu precarius: vyprošený, vymodlený. Rozmary dobrodince jsou totiž nevypočitatelné. Dnes trousí cenné zlaťáky v Evropě. Zítra je může s o něco větší štědrostí házet třeba Číňanům či Nigerijcům. Říká se tomu „globalizace“. A globalizace rovná se budoucnost.

Newsletter v češtině

Podle mě se věci mají takto. Hospodářská a finanční krize, která v Evropě zuří už čtyři roky, je využívána k zničení základů evropské civilizace, sociálního státu i demokracie. Ale kým? Zejména Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou, ale nepochybně také Radou ministrů a mimo Evropu Mezinárodním měnovým fondem, i když by se dalo říct, že v rámci posledně zmíněné instituce zuří boj ohledně dalšího nasměrování. Stejně tak se v příliš mnoha členských státech Evropské unie politici chovají jako misionáři, kteří šíří destruktivní poselstvín se slepým náboženským zanícením. Stádo jejich oveček se každým dnem rozrůstá. Ve Španělsku, Portugalsku, Řecku a v Itálii máme možnost vidět, jak jimi hlásaná podoba hospodářství dusí mladé lidi.

Ale snad se začíná blýskat na lepší časy. V listopadu 2008 psal německý politický myslitel Jürgen Habermas, v listu Die Zeit o donebevolající sociální nespravedlnosti.

Kdyby nebyl Habermas tak skromným mužem, řekl bych, že je prorok. Vládnoucí elity jednostranně rozvázaly s občany nepsanou úmluvu. Ta spočívala v tom, že vládnoucí třída si může nahromadit tolik bohatství, kolik chce, pod podmínkou, že obyčejný občan si bude moct v klidu vydělávat na chleba a dostane se mu odpovídajícího sociálního zajištění. Tato úmluva byla porušena.

Podle šéfů ECB Maria Draghiho, šéfa Komise José Manuela Barrosa a předsedy Rady Hermana Van Rompuye se na obzoru rýsuje konec krize. Ale finanční trhy stále drží Evropu ve svém chomoutu. Evropa může bojovat ze všech sil, ale výsledek je vždy stejný. Občas se může na několik hodin vydýchat, jako třeba když Španělsko dostalo od ECB 100 miliard eur. Tento oddech může trvat i celý den i týden.

Skutečně se zdá, že od té doby, co si prezident ECB Mario Draghi vymohl na představenstvu možnost vykupovat dluhopisy krizí postižených členských států, ve snaze snížit úrokové sazby jejich obligací, jsou finanční trhy o něco méně krvežíznivé. Ale zajímají někoho vůbec oběti, které musí tyto státy přinášet, aby pomoc mohli dostat? Dostanou ji totiž jen pod podmínkou, že musí vyměnit svou demokracii za technokracii.

Ale je tu i něco jiného. To, o čem ECB rozhodla především, je tištění peněz. Jednoduše řečeno, Mario Draghi může tisknout bankovky, jak a kdy se mu zlíbí. A já si přitom takovou pravomoc spojoval s lidmi jako Mobutu [někdejší prezident Demokratické republiky Kongo].

Nejen populisté, komunisté či fašisté dospěli k závěru, že s taktikou a strategií Evropy není něco v pořádku. Její mírumilovní a tvrdě pracující občané mají v srdcích bolest. Těmto lidem přitom nejde o nic jiného, než aby měli domov, děti a příjem, s nímž budou moci zajistit svým rodinám rozumnou budoucnost. Ale i toto nejobyčejnější štěstí je jim dnes odepíráno, což je vhání do farnosti sv. Precaria.

Slušně placená práce, malý dům, rodina. Celkem racionální touha. Ale stále víc se zdá, že jedině ekonomické dogma má právo na existenci. Dogma, které zní: lidé se musí snažit urvat si sami pro sebe co nejvíc.

Tento poklidný život v domě, na zahradě, v kuchyni, tato omezená, ale demokraticky podporovaná ambice, byla možná jen díky jednomu z největších výdobytků evropské civilizace: blahobytu či jednoduše sociální zabezpečení.

Systémy sociálního zabezpečení, které budovaly Belgie, Švédsko, Francie a Německo v průběhu 19. století a především po druhé světové válce, lze bez obav označit za korunovační klenoty evropské civilizace. Rozvoj a udržování sociálního zabezpečení vyžaduje vizi, představivost, technické know-how, odbornost a racionalitu. Tedy přesně ty kvality, které Beethoven potřeboval ke skládání symfonií.

Pokud tedy Draghi ve Wall Street Journalu říká, že evropský sociální model už neexistuje a že tradiční evropská společenská smlouva je zastaralá, tak se tento šéf ECB sám prohlašuje za nepřítele evropské civilizace. Draghi je totiž ve farnosti svatého Precaria veleknězem.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma