Vyberte si jazyk
Kdyby v Mali šlo jen o Mali, šli by francouzští vojáci do války proti islamistickým milicím jen těžko. Ani zájmy staré koloniální velmoci na africkém kontinentu by tak riskantní zásah neopodstatnily. Francie zasáhla, protože hrozí, že se problémový stát v pásu Sahelu stane nebezpečím pro Evropu. A udělala to sama, protože ostatní Evropané se vyhnuli zodpovědnosti. To o stavu společné evropské bezpečnostní a obranné politiky mnoho vypovídá. A není to nic dobrého.
Když se Francie za svůj zásah od evropských partnerů dočká jen přátelského poklepání po zádech a několika letadel, pak je v Evropské unii něco špatně. V evropském zájmu je zabránit islamistům a teroristům získat Mali. Již více než rok si je Unie nebezpečí vědoma. Mali v rukou Al-Kajdy a jejích přívrženců by se stalo Afghánistánem za dveřmi Evropy. Stalo by se výchozím bodem, výcvikovým táborem a odpočívárnou mezinárodního terorismu.
Společná evropská vůle nestačí
Toto nebezpečí si Evropa uvědomila. Nikdy se ale neshodla na rozsáhlejší reakci. Malá vzdělávací mise pro malijskou armádu byla tím jediným, co se událo, na víc společná evropská vůle nestačila. Preventivní plánování pro nouzovou situaci, jako je ta, na kterou teď reaguje Francie, neproběhlo.
Je téměř směšné, že by vzdělávací mise měla být nyní urychlena. Tím se nejen neodstraní současný problém, že se zbytek Evropy se založenýma rukama dívá na to, jak se Francouzi zasazují o společné zájmy. Ti malijští vojáci, kteří jsou zapleteni do bojů s milicemi ve středu a na severu země, budou mít navíc na evropské vzdělavatele jen těžko čas. Vývoj předstihl evropské plány.
Dnes musí Unie především odpovědět na otázku, zda to se společnou bezpečnostní politikou myslí opravdu vážně. To by znamenalo nenechat teď Francii ve štychu. Bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine před nedávnem vyslovil zdrcující názor na společnou bezpečnostní a obrannou politiku, na které Unie pracuje již dvě desetiletí. Pokud se politici unijních zemí nebudou rychle schopni dohodnout na spolehlivých základech společné spolupráce, může Unie zapomenout na svůj požadavek stát se světovou velmocí. Že bude Evropa podrobena zkoušce tak rychle a že se rozhodujícím testem stane pás Sahelu, si asi Védrine nepředstavoval.
Přivolat NATO bude pro Evropu potupou
Mnohé mluví pro to, že Evropa u této zkoušky neobstojí. Zahraniční a bezpečnostní zájmy členských států Unie jsou totiž stále ještě velmi rozdílné. Na příkladu Mali se ukazuje, že si Evropané nebezpečí vědomi jsou, neshodnou se ale na tom, jak se s ním vypořádat. Ani na tom, že by se měli v těchto situacích připravit na vše, tedy i na válku. Evropská bezpečnostní politika trpí nejednotou, neschopností a neochotou. A to se jen tak nezmění.
Přesto teď zbytek Evropy musí Paříži pomoci. Je to nejen otázka solidarity, ale i dlouhodobého rozumu – kdo chce nechat dveře skutečné evropské bezpečnostní politiky otevřené, nesmí riskovat, že Paříž povolá NATO, až již vojensky dále nevystačí. To by totiž byl definitivní důkaz toho, že to Evropané prostě neumí.
Pohled z Paříže a Berlína
Francie vede boj v Mali sama
Když se francouzský prezident François Hollande pustil do vojenské operace v Mali, pravděpodobně počítal s tím, že mu – podobně jako jeho předchůdci v Libyi – přijdou na pomoc evropští partneři. Ale ani pět dní po vypuknutí války tomu nic nenasvědčuje. „Kamkoliv se v Evropě francouzská diplomacie a generální štáb podívá, tam nachází samé výmluvy,“ píše Le Figaro. „Německo, poslední evropská velmoc, která navýšila rozpočet na obranu, nemůže nikam vyslat ani jednoho vojáka či transportér bez souhlasu Bundestagu. Tomuto scénáři se Angela Merkelová v předvolebním období vyhýbá,“ přičemž Hollandovi vyjadřuje svou „podporu“.
