Belfast. Madridská ulice na protestantské straně

Dvě odvrácené stany krvavého Belfastu

V Belfastu už měsíc a půl řádí pouliční potyčky mezi republikánskými katolíky a loajalistickými protestanty. Příčinou násilností je rozhodnutí katolické většiny na radnici v metropoli Severního Irska vyvěšovat britskou vlajku jen v určitých dnech. Do ulic severoirské metropole se vydal španělský novinář deníku El País.

Zveřejněno dne 18 ledna 2013 v 13:23
S L James / Flickr  | Belfast. Madridská ulice na protestantské straně

V Belfastu je ulice jménem Madridská, která se náhle končí Berlínskou zdí. Místy ji tvoří cihly, jinde železo a ocel. Do výšky měří více než 7 metrů a zakončují ji bodáky a ostnatý drát. Stojí tu proto, aby lidé nepřelézali na druhou stranu, neházeli dlažební kostky, hřebíky a Molotovovy koktejly. Těmto zdem se tady říká „linie míru“. Mají od sebe oddělit protestanty a katolíky…

V posledních dnech se východní Belfast probouzí do kouře z ohořelých aut, střepů z rozbitých oken a mezi dlažebními kostkami házenými na policisty. Z bitkami pustošeného okolí vyčnívají zdi, podobající se těm v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Nápadně se podobají zdem koncentračních táborů. Jsou pomalované graffiti na počest zakuklených loajalistů z Ulsteru či republikánských mučedníků z IRA.

Hlavní město Severního Irska je doslova obehnáno podobnými demarkačními zdmi jako v Madrid Street. Při posledním sčítání jich bylo napočítáno 99, a od Velkopáteční dohody [z roku 1998] jen přibývají. A tomu se říká mír?

Podle policie by bylo město bez těchto „linií míru“ neustále ve válce. Řidiči taxi vás bez váhání dovezou před tyto opevnění, na nichž si obyvatelé vybíjejí svou zlost a bezmoc. To je hlavní turistická atrakce krvavého Belfastu.

Newsletter v češtině

Zeď na Madrid Street se nachází mimo hlavní trasy a není tedy součástí prohlídek. Stojí na druhém břehu řeky Lagan, v násilné východní části města. Zhruba 6 000 katolíků žije v cihlovém ghettu ve čtvrti Short Strand, obklopené většinou 60 000 protestantů, kteří jim neustále připomínají, že žijí na dluh na území loajalistů.

V neděli ráno nenajdete na Madrid Street ani duši. Během naší procházky slyšíme v dálce hlasy, stahování rolet a štěkot psa. Nakonec potkáme staršího muže, který si vyšel před dům zakouřit. Jsme u čísla 123, přímo u obrovské zdi.

„Je pravda, že napoprvé to na člověka udělá dojem,“ uznává Phil Fermanagh, zedník v důchodu. „Ale od té doby, co tu ta zeď vyrostla, se cítíme bezpečněji, jsme víc chráněni.“ Muž nám ochotně ukazuje, co dokážou udělat hřebíky, které často pršely na jeho dům…

„Teď alespoň můžeme klidně spát a nemusíme se každý den dívat na divoké bitky v ulicích a poslouchat v noci střelbu,“ pokračuje. „Sám jsem tu ve čtvrti schytal pár pořádných ran pěstí, zvlášť zamlada. Vím, že to není moc křesťanské, ale vyrostli jsme v oboustranné nenávisti k sousedům. Madrid Street byla v dobách Nepokojů [konflikt v Severním Irsku od konce 60. let do Velkopáteční dohody] jednou z nejnásilnějších oblastí. Ale nevím, když se zeptáte na druhé straně, tak vám budou samozřejmě říkat něco jiného.“

Abychom se dostali „na druhou stranu“, do protestantských čtvrtí, musíme jít půl kilometru podél zdi na Bryson Street a pokřižovat se před kostelem sv. Matouše, který byl svědkem známé přestřelky mezi katolíky a protestanty, při níž v roce 1970 zemřeli tři lidé a další desítky vyvázly se zraněním.

„Loajalistický východní Belfast,“ čteme na zdi, odkud na nás shlížejí ozbrojenci ze Sdružení na obranu Ulsteru (UDA) [loajalistické polovojenské uskupení], kteří nás se svými malovanými puškami pronásledují na každém kroku. Ze všech stran se na nás valí nekonečná záplava vlajek Union Jacks vlajících ve větru…

„To, co udělali, je urážka vlajky, a právě proto jsme protestovali,“ prohlašuje sedmatřicetiletá Heather Murrayová, která bydlí ve Susan Street na druhé straně zdi. To, k čemu [během demonstrací] došlo, je chyba policie, která našim nedovolila vrátit se domů. Já jsem tam nešla, ale můj muž ano. Mám dvě malé děti a bojím se kvůli tomu všemu vycházet ven. Policie nás neustále provokuje. Svět je úplně naruby, obrátili se proti nám.“*

Paní Murrayová stejně jako 68 % belfastských protestantů odmítá mluvit se svými katolickými sousedy. „Žijeme ve dvou zcela jiných světech, nemáme pro Ulster stejné plány do budoucna, věříme v jiné věci,“ uznává. „I když si v hloubi duše myslím, že uctíváme stejného Boha a že jednoho dne vyslyší naše modlitby.“

Kontext

Násilí spustil mocenský propad unionistů

Protesty v Belfastu mají spojitost s novou demografickou, politickou a ekonomickou realitou ve městě, soudí komentátor listu The Independent David McKittrick. Podle nedávného sčítání obyvatel totiž přišli protestanti v Belfastu, který byl považován za „hrdou baštu protestantské pracovní morálky“ o většinu. To je také důvod, proč „se městská rada rozhodla omezit vyvěšování britské vlajky na radnici. Unionističtí radní byli přehlasováni.“ McKittrick dodává, že

v Severním Irsku dnes je dnes nový politický systém, jehož průkopníkem je Ian Paisley, který do vlády dovedl unionisty i republikány. [...] Loajalisté vnímají aféru s vlajkou jako výhru [irských] nacionalistů a trpkou prohru protestantů, která je útokem na jejich britství. Tento hněv zahalil město do červenomodrobílého oparu, který nyní převládá nad normálními pravidly společnosti a odsouvá do pozadí jakékoliv myšlenky na lepší ekonomické vyhlídky jako vytváření pracovních míst, svobodu pohybu a dokonce i osobní bezpečnost. Místo toho jsme svědky návalu sebedestrukce.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma