Vyberte si jazyk
Je to nový zázrak: pokles německého hospodářství je ze všech velkých evropských ekonomik největší. V zemi však neroste nezaměstnanost. V prvním čtvrtletí 2009 německé HDP oproti minulému roku kleslo o 6,9% , což je dle dat Eurostatu ve srovnání se Španělskem více než dvojnásobné (-3%). Od loňského do letošního dubna vzrostla v Německu nezaměstnanost na 7,4% z ekonomicky aktivních obyvatel na 7,7%, zatímco ve Španělsku se téměř zdvojnásobila z 10% na 18,1%.
Je několik způsobů jak si tento německý zázrak vysvětlit. Zejména dva. Jedním je pružnost, která umožňuje snížit délku pracovní doby ve společnostech postižených konjunkturální krizí poptávky. Jedná se o tzv. Kurzarbeit (zkrácenou pracovní dobu), s podporou státu. Redukcí pracovní doby 1,5 milionu pracovníků o jednu třetinu se dokázalo zachovat zhruba půl milionu pracovních míst na plný úvazek. Druhým způsobem jak nízkou nezaměstnanost vysvětlit je odložení či dočasné pozastavení zaměstnání: firma platí 10% platu a skoro celý zbytek pak stát; zaměstnanec tak zůstává na výplatní listině s jediným úkolem, užít volného času na rekreaci. Jedná se svým způsobem o ekvivalent španělského ERE, plánu na snížení počtu zaměstnanců. Německý model je však pružnější, oproti Španělsku, kde 90 % plánů jsou ve skutečnosti zrušení dočasná a ne definitivní, i méně administrativně náročný. Ve Španělsku se zatím rušení míst sotva týká zaměstnanců se smlouvou na dobu neurčitou. Dvě třetiny propuštěných zaměstnanců měly smlouvu na dobu určitou.
Nezdá se, že německý úspěch v zachování pracovních míst by byl pouhým statistickým trikem, jak započítat „zaparkované“ dělníky jako zaměstnance. Zakládá se na rozumné kalkulaci. Vzhledem ke svému postavení největšího světového vývozce (48% HDP) a zároveň nejkonkurenceschopnější ekonomiky na světě, může počítat s tím, že ve chvíli, kdy se světový obchod dostane z nesnází, se na nohy postaví vývoz i reálná zaměstnanost německých podniků, neboť jsou životaschopné. Tato sázka se také zakládá na dlouho budované firemní kultuře rýnského kapitalismu, kterou skvěle popsal Michel Albert ve své knize Kapitalismus proti kapitalismu (1992), kde jej srovnává s krátkozrakým a asociálním kapitalismem anglosaského typu.
Poměrně těžkopádný systém se zpružnil na počátku tohoto století díky programu Agenda 2010 rudozelené vlády Gerharda Schrödera, kterou převzala i Angela Merkelová: velké tajemství základní kontinuity ekonomických politik!
Své plody přinesla několikanásobná reforma pracovního trhu, kterou se podařilo přes nevyhnutelné ústupky prosadit Hartzově komisi a která se nezaměřovala výlučně na náklady při ztrátě pracovního místa, ale obsahovala i témata jako: pracovní doba, osoby samostatně výdělečně činné, délka podpory v nezaměstnanosti mzdová regulace, prodloužení doby odchodu do důchodu, spoluúčast v lékárnách…Byla to reforma, která Německu umožnila získat zpět svou ztracenou konkurenceschopnost (10 bodů více než průměr eurozóny, 17 více než Spojené státy, 24 než Španělsko) a znovuzískat prvenství ve světovém vývozu, což je skutečnost, která dovoluje mít v dlouhodobém horizontu určité sebevědomí. Dalším rozhodujícím nástrojem bylo vytvoření nesmírně efektivních sítí pracovních agentur (veřejných, spolkových, státních i soukromých).
Reforma trhu práce není všelékem na překonání krize (která má ostatně zcela jiný původ) ani kouzelnou hůlkou, která by pracovní místa vytvářela. Avšak německá zkušenost dokazuje, že je vytvářet pomáhá. Nebo alespoň je udržet. Anebo vytvořit podmínky, aby se vytvářely.
Podle návrhů jednotlivých politiků se zdá, že i ve Španělsku, kromě firemních nabídek, debat ekonomů a poselstvích guvernéra, se něco v politice začíná hýbat. Španělsko by se mohlo od Německa učit.
