Vyberte si jazyk
Romové a „payos“ (čili „bílí“) spolu mohou docela dobře koexistovat, jak ukazuje příklad jihošpanělské Andalusie. Počet Romů, neboli „Gitanos“ („cikánů“), jak sami sebe nazývají, se ve Španělsku odhaduje na 500-800 000. Většina z nich žije v Andalusii. Podobně jako ve Francii žijí i zde romští přistěhovalci, kteří sem přišli ze střední Evropy. Jedná se ale jen o zhruba 40 000 lidí, kteří bydlí především na předměstí Madridu. Romové žijí ve Španělsku už několik staletí, provázeni vrcholy a pády a věčným problémem persekuce, chudoby a násilného usazování. Dnes by ale mohla Andalusie jít příkladem, a to z několika důvodů.
Profesor Gunther Dietz, autor zprávy „Stát a Romové ve Španělsku“, tvrdí, že tradiční romské hodnoty, jako je rodina a klan, čest či autorita, které se v rodinách těší „staří“, jsou zcela v souladu s koncepty tradiční španělské venkovské kultury. Integrace Romů tudíž probíhá daleko snáze v andaluských vesnicích než ve velkých městech na severu země. „Například v provinciích Granada a Sevilla, které jsou nejvýznamnějšími romskými středisky ve Španělsku a v západní Evropě, se vesnice dělí neformálně na část romskou (gitano) a ne-romskou (payo), ovšem mezietnické výměny, vzájemné vztahy a smíšená manželství se tu vyskytují daleko častěji než v ‚pseudo-ghettech‘ průmyslových měst,“ říká Dietz. A pak je tu jeden malý, ale velice významný detail: flamenco, jeden ze španělských symbolů, který se zrodil právě v Andalusii mezi Romy. Flamenco ukazuje, do jaké míry byla romská kultura vstřebána a využívána dominantní kulturou, až se nakonec stala její nedílnou součástí. Skličující pocit izolace, který bývá vlastní minoritám, tu tudíž nebyl tak silný.
Juan de Dios Ramirez, předseda španělské Romské asociace a první romský poslanec v Evropské parlamentu (narodil se právě v Andalusii), prohlásil pro El País, že „Andalusie je model a mohla by sloužit jako vzor sociální koexistence pro Romy z celého světa. Je to komunita, v jejímž případě je složité říct, zda se Andalusané poromštili, nebo Romové poandaluštili.“ Španělsko má ale mnohem více nápadů na rozdávání. Například ve významné oblasti vzdělávání se v osmdesátých letech upustilo od zvláštních škol („komplementárních“, jak se jim říkalo). Od té doby navštěvují všechny romské děti stejné školy jako jejich payo kamarádi. Stále je možné naříkat nad školní absencí, která v případě malých Romů dosahuje 30 %, důležité je ale to, že 94 % z nich školní docházku zdárně ukončí. Každý dostane svou šanci, což neplatí například v České republice, kde romské děti končily až donedávna nejčastěji ve zvláštních školách a téměř bez možnosti pokračovat ve školní docházce. Španělsko samozřejmě není rájem Romů: ne všechny romské zvyklosti se setkávají s pochopením a lze narazit na případy netolerance. Nicméně práce, která byla započata v přechodovém období po Francově smrti, přináší přece jen ovoce.
Klíčový moment a symbolický průnik v romské otázce nastal poté, co Juan de Dios Ramirez pronesl řeč před parlamentem, kde v letech 1977-1986 zasedal jako vůbec první Rom. Po jeho zapáleném proslovu z roku 1985 o právech Romů spatřil světlo světa první národní plán pro rovné příležitosti zohledňující Romy. Od roku 1989 byla na tuto problematiku vyhrazena určitá část rozpočtu. Dnes má Ramirez nový projekt: před Evropský soudní dvůr v Lucemburku hodlá postavit francouzského prezidenta Sarkozyho. Ve svém prohlášení Ramirez uvádí, že „uzavřením romských táborů [Sarkozy] porušil francouzské a evropské právo a zpronevěřil se tradičnímu lpění Francie na lidských právech“. K soudu ho chce předvolat začátkem září. Je to advokát, má zkušenosti s komplexitou evropského systému a zdá se, že ví, co dělá.
