Vyberte si jazyk
V ten den vyzváněly zvony kostela ve vesnici Dalby na jihu Švédska jen pro ně. Anna a Christina Roeserové se seznámily v roce 2005. O pár měsíců později spolu začaly bydlet a pak se zasnoubily. Anna pracuje jako vychovatelka v jeslích, Christina studuje teologii. Obě si přály založit rodinu. K tomu, aby získaly právo na asistovanou reprodukci, si musely nechat své „partnerství“ zaregistrovat. Chtěly velkou církevní svatbu, ale vzdaly to.
Obřad proběhl před soudem v roce 2007. „Soudce nás přijal o přestávce, uprostřed přelíčení v nějaké korupční kauze,“ vypráví Anna. Evangelicko-luteránská církev, k níž se stejně jako 70 % Švédů hlásily, zvažovala v té době možnost oddávat i homosexuální páry. „Věděly jsme, že k tomu dojde, ale nevěděly jsme kdy,“ vysvětluje Christina. Rozhodly se, že než aby žádaly o církevní posvěcení svého partnerství, raději si počkají, až se budou moci vzít. Prvního dubna 2009 odhlasovali poslanci zákon opravňující k uzavření „sexuálně neutrálního“ manželství. O půl roku později se ke stejnému kroku odhodlala i švédská církev, která se v roce 2000 oddělila od státu. Stala se tak první majoritní církví na světě oddávající páry stejného pohlaví.
Pro homosexuální křesťany, kteří ve Švédsku za toto právo bojují už víc než třicet let, je to obrovské vítězství. Pro obě ženy je to logické rozhodnutí. Před svými blízkými či kolegy svou sexuální orientaci nikdy nemuseli hájit. V říjnu se staly matkami dvou holčiček, Théiy a Esther, které nedávno nechaly pokřtít. Jejich biologickou matkou je Anna (37). „Ve Švédsku se nad tím nikdo nepozastavuje,“ říká. Stejně jako nad svatbou v kostele, kterou měly v srpnu roku 2010. „Pro mě je velmi důležité, že naše láska dostala posvěcení od Boha,“ svěřuje se Christina (28), která přijala byla před rokem kněžské svěcení.
Odpůrci prískli dveřmi
Ne všichni ale byli z rozhodnutí oddávat homosexuální páry ve Švédsku nadšeni. Někteří kněží by byli raději, kdyby se luteránská církev raději práva na oddávání vzdala, než aby zaujímala stanovisko k zákonu schválenému parlamentem. Členové synodu, složeného z 250 volených zástupců farních sborů, toto řešení odmítli. A 22. října 2009 se připojili k 70 % zastánců práva na manželství pro každého.
Od té doby vášně opadly, tvrdí arcibiskup Anders Wejryd, který působí v Uppsale (nedaleko Stockholmu), v srdci švédské luteránské církve. Zdaleka to nepřipomíná bouřlivé rozepře, které vyvolalo v roce 1958 rozhodnutí světit na kněze i ženy. Odpůrci samozřejmě práskli dveřmi, ale těch je menšina. Nešlo o žádný velký nápor: v letech 2010-2011 bylo v kostele oddáno 40 000 heterosexuálních a pouze 350 homosexuálních párů.
V červenci roku 2009 zaslali dva anglikánští kněží švédskému arcibiskupovi dopis, v němž ho varují, že rozhodnutí švédské církve „může poškodit naši komunitu“. Ruská pravoslavná církev přerušila vztahy v reakci na posvěcení registrovaného partnerství už v roce 2005. Ve Švédsku v té době podepsalo přes 800 kněží petici proti rozhodnutí, které považovali „v rozporu s řádem života a manželského svazku, jak nám jej zjevil skrze svá slova Bůh a který se vymezuje jako vztah mezi mužem a ženou“.
V roce 1985 doporučovali švédští kněží homosexuálním křesťanům sexuální abstinenci. K tomu, aby se věci pohnuly, byla zapotřebí tři další šetření a desítky zpráv. Někteří se postavili na odpor. V létě roku 1980 sloužil kněz Ludvig Jönsson ve Stockholmu mši na oslavu zakončení gay pride. „Všude, kde se objeví láska, dochází k zázraku,“ řekl. Slova, která si opakujeme dodnes.
Papež se prý mýlí
Jemu i jeho předchůdcům vzdává hold Eva Brunnová (58). V roce 2009 byla ve Stockholmu zvolena biskupkou. Zpráva obletěla svět. Brunnová tvrdí, že její sexuální orientace, stejně jako to, že s jinou ženou vychovává dítě, nebylo při jejím jmenování nikdy předmětem diskuze. Předběhla švédská církev svou dobu? „Já si především myslím, že jsme církev reformovaná a že jsme zvyklí vyvíjet se současně s tím, jak se mění společnost,“ říká.
S tím souhlasí i další lesbicky orientovaná duchovní z Uppsaly, Anna-Karin Hammarová (61). Pro evangelicko-luteránskou církev je „zkušenost stejně tak důležitá jako tradice“. Hammarová je přesvědčena o tom, že „kdyby svatý Pavel žil v dnešní době a věděl, co víme my, tak by sňatky párů stejného pohlaví schvaloval“. Žena, která pochází ze čtyř generací kněží, způsobila senzaci v roce 2006, když se ucházela o místo arcibiskupa po svém bratrovi K.G. Hammarovi. Bylo to zapotřebí: „Žádná jiná žena o něj nestála.“ Průkopnice? V roce 2001 pozvala spolu se svou družkou, teoložkou a matkou dvou dětí Ninnou Edgardhovou (57) sedmdesát příbuzných a blízkých do katedrály v Uppsale na slavnostní posvěcení jejich svazku. Mši sloužila jejich přítelkyně biskupka čtyři roky před tím, než církev tento druh obřadu oficiálně povolila.
Předseda organizace Ekho [Ekumenické sdružení křesťanských homosexuálů] Gunnar Beckström, znalý všech technik lobbingu, má pro francouzské homosexuální katolíky radu: „Ať se postaví na odpor a řeknou, že už nechtějí být utlačováni.“ Papež se totiž mýlí: „Musí začít číst správně [náboženské] texty a zajímat se o nedávnou studii Bible.“ A dodává: „Homosexualita není nemoc. Utlačovat homosexuály není vůlí Boží.“
