Merkelové Evropa ztroskotala v Římě

Voliči odmítli Maria Montiho a kuratelu Angely Merkelové, čímž sabotovali strategii kancléřky spočívající ve „zmrazení“ krize eura až do zářijových voleb do Bundestagu. Aby nedošlo k úplnému zhroucení konsenzu o Evropě, musí se proces evropské integrace co nejrychleji obnovit.

Zveřejněno dne 27 února 2013 v 16:08

Angela Merkelová udělala vše pro to, aby ze své cesty k zářijovým volbám smetla nebezpečí dalších ohnisek nestability v Evropě. V Itálii vsadila vše na Montiho kartu, aniž by jej však podpořila něčím víc, než množstvím obdivných prohlášení v obavě z bumerangového efektu, který vloni vyvolala ve Francii její explicitní podpora Nicolase Sarkozyho.

Poté vyvinula značné úsilí, aby se dala dohromady s Françoisem Hollandem. A v zájmu zachování klidu na trzích dokonce „depenalizovala“ nedodržování francouzských závazků ohledně snižování deficitu veřejných financí. Evropská komise dopisem „oficializovala“ nový směr zmírňování zavádění pravidel. Vzala tak na vědomí to, k čemu de facto došlo už v Řecku, Portugalsku a Španělsku.

Tato kancléřčina strategie však nezafungovala. Reakce voličů u volebních uren vedla k rychlému návratu nestability doma i v zahraničí. Trhy se podle očekávání pustily do útoku. Evropa se třese na to, aby mohla naši zemi dát pod kuratelu ve snaze omezit potenciální škody, vrátit nás do tábora ostře sledovaných států, kde sídlí Řecko a spol.

Euro může opět stát před zkouškou

Ve skutečnosti italská volební krize o hodně přesahuje národní dimenzi nespokojenosti a staví před problémy neustále prchající Evropu před množství nepříjemných pravd, které začínají vyplouvat na povrch.
A euro by kvůli nim mohlo brzy opět mohlo stát před zkoušku. A to nikoli kvůli nejnovějším událostem v Itálii, jako spíše kvůli skutečnosti, že Itálie - třetí největší ekonomika eurozóny - se týkají všechny problémy společné měny, které jsme se doposud snažili dát urychleně do pořádku, nebo spíš ve spěchu zametali pod koberec.

Newsletter v češtině

Nedělní a pondělní volby určitě hodně vypovídají o všeobecně převládajícímu naštvání na politiku úsporných opatření a daňové otázky v zemi zmítané recesí a nezaměstnaností. Především je ale výpovědí o revoltě proti aparátčíkům, kteří se rozhodli přijmout jednotnou měnu, ale nepřijali potřebná rozhodnutí, aby v ní mohli i zůstat. Systém se nemodernizoval. Neprošel reformou. Neliberalizoval se, aby se mohl stát konkurenceschopnějším a sladil se s partnery. Tento systém vytvořil u Italů dojem, že je možné si jako vždy nějak poradit, využívat výhod dosavadního postavení, od těch nejmenších až po ty velké a nikdy na to nedoplatit.

„Být, či nebýt v eurozóně“

Ovšem Italové nejsou v Evropě jediní, kdo nedomysleli dopady přijetí jednotné měny. Právě odtud pramení ono dilema: „více Evropy či méně Evropy“, „být, či nebýt v eurozóně“. Toto dilema sice neřeší jen Italové, ale tato otázka je i nadále tabu. Přitom je mnohem rozšířenější, než se zdá, a to nejen mezi členy eurozóny, ale i státy, které o členství usilují.

Tato otázka je v posledních čtyřech letech v kontextu krize stále naléhavější. Klub však zřejmě není s to přijít s jinou reakcí, než dogmatem o úsporných opatřeních a nucených reformách poněmecku, aniž by se pomýšlelo na růstový finanční polštář a ještě méně na vnitroevropskou solidaritu. O odmítání návratu k normální demokratické dynamice - samozřejmě ve jménu takzvaně efektivnějšího technokratického řešení - ani nemluvě.

To vše se děje v okamžiku prohlubujících se rozdílů mezi Severem a Jihem a zhoršujícího se postavení Evropy a jejího průmyslu na světovém trhu. Oběti nepřináší nikdo rád. Tím méně pak ti, jimž se nelíbí, že „na záchranu bank má Evropa peněz dost, ale na oživení růstu a zaměstnanosti nikoliv.“ Trhy si zase na druhé straně potřebují být jisty budoucností a integritou eura, mají-li se opět uklidnit. Bude záruka prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho stačit? A do kdy, když nyní hrozí, že Itálie otevře Pandořinu skříňku a vystaví všem na oči řadu nevyřešených problémů eura a Unie?

Okamžik pravdy odložen

Ve chvíli, kdy se všelidový konsensus ve vztahu k Evropě rozpadá, potřebuje jednotná měna paradoxně k tomu, aby tyto vnitřní problémy ustála, urychlit integraci a ratifikovat trojí unii: bankovní, fiskální a politickou. Musí se jednou provždy rozhodnout, zda chce opravdu a se vším všudy sdílet společný osud na všech úrovních a podřídit se současnému dominantnímu a rozpínavému německému modelu.

[Letošní] německé volby a evropské volby v roce 2014 momentálně zmrazily debatu a jednání. O pár měsíců tak odložily okamžik pravdy a rozhodnutí v mnoha rozporech, na nichž je Evropa vystavěna. Obavy ale zůstávají, a mnohde dokonce sílí, včetně Francie v čele s Françoisem Hollandem.

Bude zmírnění úsporných opatření, na které přistoupila Angela Merkelová, stačit k uklidnění trhů a vydrží situace bez zásadních problémů až do září? Itálie spustila poplach, a to hodně silný. Nevěnovat mu pozornost by bylo nebezpečné nejen pro Evropu, ale pro všechny vůbec.

Pohled z Německa

Mario Monti obětí Angely Merkelové

Stala se Angela Merkelováv v italských parlamentních volbách jedním z poražených? V německém tisku se ke zprávám o „politickém chaosu v Itálii“ přidávají dohady o neúspěchu politiky úsporných opatření, kterou kancléřka zosobňuje.

Podle listu Süddeutsche Zeitung

je chladný realismus, se kterým Berlín trvá na reformách a který nyní charakterizuje EU, vnímán jako diktát nepřítele. Montimu ani Bersanimu – ale ani Berlínu a Bruselu – se nepodařilo Italům vysvětlit, že po drastické kůře bude následovat uzdravení.

Cestu, kterou se hospodářská politika Merkelové ubírá, je proto lepší odmítnout, radí komentátor Eric Bonse v měsíčníku Cicero. Osud Nicolase Sarkozyho ve Francii, Marka Rutta v Nizozemsku a nyní i Maria Montiho ukazuje, že „naučit se rozumět Angie znamená ... naučit se prohrávat!“

Zbývá otázka, proč se všechna kritika od Merkelové samotné odráží. […] Nechává za sebou spálenou zemi. Ať nikdo netvrdí, že to s její politikou nemá co dělat...

S tímto názorem nesouhlasí Frankfurter Allgemeine Zeitung. Konzervativní deník naopak kritizuje „zdegenerované politické strany, které mohou dál plenit“ Itálii.

Tento mistrovský kousek destabilizace národa a celé Evropské unie by se samozřejmě nebyl podařil, kdyby nebylo matoucího volebního systému, který mazaní politici – nota bene za Berlusconiho vlády – ušili jemu samému na míru. […] 357, historické číslo těchto voleb, představuje součet věků všech čtyř kandidátů plus prezidenta. Pro miliony mladých Italů, kteří v tomto ráji vykrmených poslanců nenajdou práci, vzdělání, fungující univerzity, ani důchody, se po volbách nezmění vůbec nic.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma