Německo: Sjednocení výměnou za euro

„Když se vzdáš marky, podpořím sjednocení Německa..."
„Když se vzdáš marky, podpořím sjednocení Německa..."
1 říjen 2010 – Der Spiegel (Hamburk)

V roce 1989, ve stejné době, kdy se hroutila Berlínská zeď, probíhala mezi Paříží a Bonnem tajná jednání o Evropské měnové unii. Obětovali Němci marku za sjednocení?, táže se časopis Spiegel, který získal přístup k důvěrným dokumentům.

Otec německého sjednocení zuří. Wolfgangu Schäublemu, ministru vnitra za Helmuta Kohla a hlavnímu vyjednavači smlouvy o sjednocení, chybí dostatečně tvrdá slova, kterými by vyjádřil svou nespokojenost. V ruce drží knihu bývalého šéfa SPD Peera Steinbrücka. Co Schäubleho tak dráždí? Krátká větička v druhé kapitole zasunutá v dlouhé studii o „pokulhávajícím evropském býkovi“. „Výměna německé marky za stabilní euro byla jedním z ústupků, které pomohly otevřít cestu k německému sjednocení.“ „Takový obchod jsme nikdy neuzavřeli,“ brání se Schäuble. Steinbrück je nicméně přesvědčen o opaku. Každý, kdo byl v kontaktu s francouzskou vládou, to bude moci s jistotou potvrdit, říká. Tak například Hubert Védrine, v té době poradce prezidenta Mitteranda, tvrdí, že kdyby Němci nepřistoupili na měnovou unii, francouzský prezident by patrně sjednocení neschválil. „Mitterand nechtěl sjednocení Německa, aniž by se pokročilo v evropské integraci, vysvětluje Védrine. A jedinou oblastí, kde bylo možné jít kupředu, byla měna.“

Nejedná se jen o politickou šarvátku, ale o historické posouzení hlavních projektů spolkové vlády za poslední dvě desetiletí. Pokud by se potvrdila francouzská verze průběhu událostí, nevrhlo by to stín pouze na německé národní oslavy. Postiženo by mohlo být i euro, které už tak přišlo od záchranného plánu pro Řecko o veškerou úctu. Někteří kritici, jako například bývalý kancléř Gerhard Schröder, již dříve označili euro za „předčasně narozené dítě s křehkým zdravím“. A co horšího, nyní by mohli říkat, že evropská měna byla Němcům takřka vnucena.

Hrozba izolace

Až do dnešních dnů důvěrné materiály uložené v archivu ministerstva zahraničních věcí, k nimž získal Spiegel přístup, ukazují, že situace byla daleko složitější, než se dosud myslelo. Hrozilo totiž, že se v západní Evropě vytvoří proti německému sjednocení široká aliance, a francouzsko-německý tandem se tak málem rozpadl.

Mitterand vládě v Bonnu jasně naznačil, že by se mohla na evropském kontinentu rychle ocitnout v izolaci, „tak jako v roce 1913“.

Až do překotných událostí na konci roku 1989 se debata o jednotné měně odvíjela v obvyklém bruselském rytmu – pomalu a pečlivě. Veškeré pokusy selhávaly v důsledku toho, že jižní státy tíhnoucí k inflaci měly zcela jiné zájmy než jejich striktní partneři Německo a Nizozemí. Zvláště Francouzi pak trpěli tehdejším měnovým mechanismem, který považovali za dvourychlostní systém fungující v jejich neprospěch. „Co je pro Francii atomová bomba, je pro Německo německá marka,“ tvrdilo se tehdy v elysejských kuloárech.

A pak se ze dne na den dostala do popředí mezinárodního zájmu myšlenka, kterou sami tehdejší vyjednavači považovali za ještě utopističtější, než byla jednotná evropská měna: sjednocení Německa. Na konci listopadu 1989 představil Helmut Kohl desetibodový program pro německou konfederaci, „aby se německý lid mohl svobodně rozhodnout pro návrat k jednotě.“

Západním partnerům se s tím nesvěřil. Připravuje se Kohl tajně na to, že sjednocené Německo povede jako osamělý rytíř? Když si Mitterand vyslechne Kohlovo vysvětlení, podlehne „několikahodinovému lehkému návalu hněvu", říká s diplomatickou odměřeností jeho poradce.

Hrobové ticho

Další průběh událostí naznačuje, jak moc se francouzský prezident cítil zrazen. Do Elysejského paláce je povolán německý ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher. Tato památná schůzka dokládá lépe než kterýkoliv důvěrný dokument, do jaké míry byla Mitterandova podpora německému sjednocení vázána na ústupek Německa týkající se měnové unie. Francouzský prezident vyhrožuje německému sjednocení vetem. Pokud tak učiní, nebude stát proti Bonnu pouze britská premiérka Margaret Thatcherová.

Německý ministr zahraničních věcí zareaguje rozumně a vezme na sebe nikoliv bezvýznamný závazek: „Je nezbytné rozhodnout ve Štrasburku o mezivládní konferenci směřující k přípravě měnové a hospodářské unie.“

Když Kohl s Genscherem vcházejí 8. prosince 1989 do štrasburského konferenčního sálu, uvítá je hrobové ticho. Podporu německému sjednocení získají od svých evropských partnerů jen s největšími obtížemi. Výměnou za to je schválen francouzský plán měnové unie. Politická unie není na programu.

Vydělají na tom všichni

Události poté nabírají rychlý spád. V létě 1990 spolu NDR a SRN podepisují smlouvu o sjednocení a 3. října uvítá Evropa novou Německou spolkovou republiku. V prosinci se šéfové států a vlád sejdou v Římě, aby zahájili mezivládní konferenci o měnové unii. Když pak členské státy podepisují v únoru 1992 Maastrichtskou smlouvu, která počítá se zavedením eura, Genscher cítí hluboké uspokojení. „Pro mě toto rozhodnutí představovalo naplnění slibu, který jsem dal během vyjednávání o sjednocení,“ vysvětluje.

Bylo tedy opuštění marky cenou za sjednocení?

Není sporu o tom, že mocenský pád v NDR uspíšil vstup evropského projektu do rozhodující etapy jeho historie. „Evropská měnová unie by se pravděpodobně bez sjednocení Německa nikdy neuskutečnila,“ tvrdí bývalý šéf Bundesbanky Karl Otto Pöhl.

Tento ústupek nakonec přinesl prospěch oběma státníkům. Mitterand tím, že umožnil Německu, aby se spojilo se svou východní částí, pomohl Kohlovi stát se kancléřem sjednocení. Kohl se za to slíbil vzdát německé marky, což představovalo jedno z největších vítězství Mitterandova prezidentství.

Factual or translation error? Tell us.