Silná sněmovna

Hluboko v Parlamentariu, novotou zářícím okázalém návštěvnickém centru Evropského parlamentu postaveném za 21 milionů eur, se Eva Vanpeteghemová a Elise Maisová dozvídají tajemství unijní demokracie. Patnáctileté belgické studentky sedí v replice oválné místnosti, kde debatují a hlasují skuteční europoslanci.

Význam instituce, která byla dlouho považovaná za odkladiště vysloužilých národních politiků, si dnes začínají uvědomovat nejen školáci. Díky Lisabonské smlouvě z roku 2009, která významným způsobem rozšířila jeho pravomoci – a obratnosti některých podnikavých poslanců – se Evropský parlament dnes řadí mezi nejvlivnější orgány EU. V poslední době si prosazoval svou ve všech oblastech od rybolovu až po finanční reformu a bilionový rozpočet.

Jen se zeptejte finančníků z londýnské City, kteří dostali [začátkem března] tvrdou lekci parlamentní moci, když iniciativa na zastropování bonusů v bankovním sektoru v EU učinila velký krok k tomu, aby se stala právní skutečností. Nejenže europoslanci s touto myšlenkou sami přišli, ale podařilo se jím ji prosadit i přes frenetický odpor Velké Británie, která se obává, že by tato omezení mohla poškodit postavení City jako globálního finančního centra.

Série vítězství

Ať už se nám to líbí, či ne, na podobné věci jako omezení bonusů si od stále sebevědomější a asertivnější instituce podle některých analytiků jako Thomase Klaua, ředitele pařížské Evropské rady pro zahraniční vztahy, budeme muset zvykat.

Europoslanci si skutečně mohou připsat celou série vítězství. Překazili přijetí ostře sledované mezinárodní smlouvy o ochraně duševního vlastnictví z obav, že by mohla vést k cenzuře. Dále prosadili změny v úmluvě o sdílení bankovních dat se Spojenými státy, jejíž cílem je rozkrývat financování teroristů. Smlouva byla přijata s půlročním zpožděním po výzvách bývalé americké ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonové a viceprezidenta Josepha Bidena. Obvyklým rituálem Parlamentu je i odmítání národních kandidátů do Evropské komise, exekutivního orgánu EU, pokud je shledá netolerantními, jako kdysi v případě Itálie, či nekompetentními, jako tomu bylo v případě Bulharska. „Doba, kdy byl Evropský parlament kvůli malým pravomocem jen pro smích, jsou dávno pasé,“ uvádí nejmenovaný unijní diplomat.

Za Martina Schulze, německého předsedy Parlamentu, instituce míří ještě výš. Schulz doufá, že se z něj stane prostor, v němž budou evropští lídři otevřeně diskutovat o evropských záležitostech jako řešení dluhové krize. Angela Merkelová využila v listopadu Parlament k představení vize eurozóny, v níž by se národní vlády vzdaly velkých pravomocí v daňových a dalších otázkách ve prospěch Bruselu. „Evropský parlament je nejotevřenější institucí v Evropě,“ uvedl Schulz před měsícem.

Zvláštní úkaz

Ne všichni jsou nadšeni. Ačkoli je dnes její síla všeobecně uznávána, podle kritiků není tato instituce zatím dostatečně vyspělá a odpovědná. Její volání po demokratické legitimitě kazí skutečnost, že volební účast se od prvních přímých voleb v roce 1979 neustále snižuje. Naposledy se k urnám dostavilo jen 43 % oprávněných voličů, a to i přes mnohamilionovou kampaň na pozvednutí zájmu. Podle kritiků je částečně problém v tom, že europoslanci se nestarají o blahobyt občanů tolik jako o přebírání pravomocí od ostatních hlavních institucí EU – Komise, exekutivního orgánu, který iniciuje legislativní návrhy, a Rady zastupující národní vlády.

Evropský parlament byl vždy poněkud zvláštním úkazem. Na rozdíl od národních protějšků není voleným zdrojem vlády. Europoslanci přirozeně tíhnou k federalismu a považují „více Evropy“ a užší integraci za řešení většiny politických problémů.

V současné době, kdy Evropa přemýšlí kvůli dluhové krizi eurozóny o jedné z největších proměn ve své šedesátileté historii, nabírá diskuze o budoucnosti Parlamentu obrátky. Řada navrhovaných řešení počítá s předáním pravomocí nevoleným technokratům v Bruselu, aby dohlíželi na finance a hospodářské politiky členských států. To vedlo k obavám o rozšiřování „demokratického deficitu“ mezi EU a jejím obyvatelstvem, které je z rozhodování stále více vytěsňováno. Parlament by jako jediná přímo volená unijní instituce mohl být ideálním kandidátem, který by tuto mezeru vyplnil a hrál ještě větší roli. Ale aby tak mohl důvěryhodně učinit, musel by vytvořit užší vazby s veřejností, kterou podle svých slov zastupuje.

Bude Parlament vybírat předsedu Komise?

Brusel srší nápady, jak to provést. Jedním z nich je myšlenka vyzvat každou politickou stranu, aby vybrala do čela kandidátky potenciálního předsedu Komise. Voličům by pak bylo jasnější, o co ve volbách jde.

Další mají za to, že je třeba dát větší slovo v přijímání unijní legislativy národním parlamentům. Podle některých představitelů EU budou zcela zásadní budoucí revize unijních smluv, k nimž dojde možná po volbách v roce 2014.

Prozatím se tedy Evropané musejí spokojit s Parlamentem, který mají. Přes veškeré nedostatky se může pochlubit celou řadou úspěchů.

Podle Anne Jensenové, dánské europoslankyně za Liberální strana Venstre, je povinností poslanců EP pomáhat rozhodovat o výdajích a dohlížet na zákulisní dohody, které evropští představitelé uzavírají za zavřenými dveřmi. „Kdyby Parlamentu chyběl jasný postoj a neuplatňoval naše pravomoci na legislativu, k čemu bychom tu byli,“ ptá se.