Justinian I, Byzantine Emperor from 527 to 565. Basilica of San Vitale, Ravenna (Italy)

Byzantská lekce pro Evropu

S budováním fiskální a politické unie kolem jednotné měny v rámci mnohonárodnostního a mnohojazyčného společenství a dokonce i s vleklou recesí se museli vypořádat už byzantští císaři. Evropští představitelé by se mohli jejich příkladem inspirovat, soudí britský historik Peter Frankopan.

Zveřejněno dne 18 března 2013 v 12:23
Justinian I, Byzantine Emperor from 527 to 565. Basilica of San Vitale, Ravenna (Italy)

Občas je snadné zapomenout, proč se zabýváme dějinami. Minulost samozřejmě využíváme k pochopení přítomnosti, ale v ideálním případě se z ní také učíme. Jaká hanba, že v nových osnovách se nenašlo místo pro dějiny Byzance, východní části římské říše, která vzkvétala i dlouho poté, co se Řím dostal v pozdní antice do spirály úpadku.

Je škoda, že se celé generace nikdy neučily o mocné říši východního Středomoří, která kdysi ovládala prostor od Benátek po Palestinu a od severní Afriky až po Kavkaz. Ponaučení, které si z ní mohl moderní svět vzít, se ztratilo v oparu času. Ponaučení, které by se dnes Evropě hodilo víc než kdy jindy.

Stejně jako dnešní Evropská unie byla i byzantská říše mnohojazyčným, multietnickým společenstvím národů, které se rozkládalo v několika podnebných pásech s různou hospodářskou úrovní od tepujících velkoměst po obchodní městečka a od prosperujících přístavů až po malé venkovské osady. Ale kromě toho disponovala jednotnou měnou, která navíc svou hodnotu nezměnila po celá staletí.

Štíhlá a efektivní vláda

Oproti široce rozšířenému názoru, který lze téměř každý den slýchat v dolní sněmovně, kde poslanci popisují přebujelou legislativu jako „byzantskou“, byla Byzantská říše ukázkou sofistikovanosti – zvlášť v oblastech, v nichž dnes EU tápe. Byzanc na rozdíl od EU netrápila neefektivita a velké rozdíly v daňovém systému: zisky nebylo možné ukládat v atraktivnějších regionech a poškozovat tak základy říše. Byzantská státní správa byla štíhlá, jednoduchá a efektivní. Nebylo možné, aby v různých částech impéria platila různá pravidla a existovala jiná daňová politika. Aby mohl státy fungovat s jednotnou měnou, musela existovat i fiskální a hospodářská unie. Peníze vybrané z daní putovaly z periferie do centra a považovalo se za samozřejmé, že následně směřovaly do méně rozvinutých regionů - i když samozřejmě ne všichni z toho měli radost. Svoboda znamenala v 11. století podle tehdejších zlých jazyků osvobození od daní.

Newsletter v češtině

Dnešní eurokrati by se mohli poučit nejen z toho, jak byla říše strukturována, ale i jak řešila chronickou recesi způsobenou stejnou smrtící kombinací, která dnes dostala do kolen západní ekonomiky. V 70. letech 11. století se propadly státní příjmy, zatímco výdaje na základní chod státu (jako třeba obranu) neustále rostly. Krizi ještě umocňovala vleklá krize likvidity. Situace byla natolik špatná, že dveře do státní pokladny zely dokořán. Zamykat je podle dobové literatury nemělo smysl, protože nebylo co ukrást.

Původci krize nenalezli slitování. Tehdejší Herman Van Rompuy, eunuch jménem Nikephorices, byl zlynčován a umučen davem rozezleným zdražováním a úpadkem životní úrovně. Kvůli všudypřítomné nespokojenosti skončila neslavně ve svém úřadu řada funkcionářů. Úředníci se častokrát museli stát mnichy, aby se mohli modlit za odpuštění svých hříchů.

Vytloukáním klínu klínem

Krize dokonce vedla i k nástupu dobového Nigela Farageho, postavy, jejíž argumenty o příčinách všeho neštěstí zněly tak „přesvědčivě“, že jej lidé podle dobových svědectví „jednomyslně velebili“ a všude vítali potleskem. Působil jako závan čerstvého vzduchu v době, kdy byla stará garda neschopna činu a postrádala nápady. S jeho tvrzením, že tehdejší vládnoucí elita byla zcela neschopná, se dalo těžko polemizovat.

Jakékoliv pokusy o nápravu končili katastrofou a k řešení problémů nijak nepřispívaly. Spočívaly ve znehodnocování měny ražením stále většího počtu mincí se stále nižším obsahem drahých kovů, jinými slovy určitým kvantitativním uvolňováním. Bylo to jako vytloukáním klínu klínem.

Jelikož se situace neustále zhoršovala, byl nejvyšší čas vystřídat starou gardu. K moci se dostala nová krev a s ní i řada nových radikálních myšlenek. Jedním z návrhů byl i německý bailout, a ačkoliv vypadal zpočátku slibně, nakonec se neuskutečnil. Ale vzhledem k tomu, že došly potraviny a hovořilo se o apokalypse, nešlo dělat nic jiného,než podniknout rozhodný krok.

Opovržení a nezájem

Řešení spočívalo ve třech krocích. Zaprvé došlo ke stažení měny, která byla nahrazena novým oběživem, které lépe odráželo jeho hodnotu. Zadruhé se provedla reforma daňového systému spolu se soupisem majetku, který sloužil jako nejdůležitější podklad pro budoucí výběr daní. A nakonec byly odstraněny obchodní bariéry, což umožnilo mnohem snadnější příliv zahraničního kapitálu – nikoliv do hmotného majetku, ale především do obchodu. Situace byla tak tíživá, že bariéry byly odstraněny natolik, že zahraniční investoři měli ve snaze stimulovat hospodářství přinejmenším dočasně lepší podmínky než místní. Proces zafungoval, nebyl ani tak bolestivý, jak se původně očekávalo, a oživil pacienta, který trpěl hospodářskou srdeční zástavou.

Nigel Farage 11. století nakonec neuspěl, ačkoliv to byl vlastně on, kdo připravil cestu pro nástup skutečně dobrého kandidáta. Mužem, který zreformoval Byzanc, byl Alexios I. Komnenos. Za reformy však musel draze zaplatit: za svého života byl kvůli náročným rozhodnutím opovrhován a v následujících stoletích ignorován. Možná, že bychom se dnes měli poohlédnout po někom podobně odvážném.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma