Vyberte si jazyk
Po měsících lobování u členů Valného shromáždění OSN za získání křesel nestálých členů v Radě bezpečnosti byly Německo a Portugalsko nakonec 12. října zvoleny. Nanejvýš spokojený německý ministr zahraničí Guido Westerwelle sdělil, že nejmocnější evropský člen Rady bezpečnosti, která zahrnuje Velkou Británii, Čínu, Francii, Rusko a USA, by mohl posílit vliv Evropské unie. Lidská práva a demokratické hodnoty tvoří samé jádro evropské filozofie, a evropští diplomaté proto věří, že jsou tyto hodnoty exportovatelné a zajímavé i pro neevropské a nově vznikající demokracie.
To byl případ situace po pádu Berlínské zdi v roce 1989, který vedl k mírovému sjednocení Německa a pádu železné opony. Když se pak většina postkomunistických zemí střední a východní Evropy připojila v roce 2004 k Unii, zdálo se, že tím důraz Evropy na lidská práva, demokracii a tržní ekonomiku došel opodstatnění. Sousední země stály na členství v bloku frontu. Latinskoamerické a africké země usilovaly o posílení vztahů s Bruselem. Ovšem v důsledku radikálních změn na poli světového vlivu, za nimiž stojí především Čína, vliv Evropy upadá, a to rychle. „Snahy Evropské unie o podporu lidských práv a demokracie na celém světě by mohly být v důsledku změn ve světové mocenské rovnováze potlačeny,“ říká mezinárodní právní expert Anthony Dworkin z Evropské rady pro mezinárodní vztahy. Nikde to není více znát než v OSN, kde Unie zaznamenala několik nepříjemných porážek.
Minulý měsíc se jí nepodařilo získat širší právo pro účast na Valném shromáždění, kde má pouze statut pozorovatele. Nový statut by býval Bruselu umožnil předkládat návrhy a obracet se jménem EU na Valné shromáždění. Ke škodě vysoké představitelky EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonové se někteří z nejbližších spojenců Evropy – Austrálie, Kanada, Nový Zéland – zdrželi hlasování. Diplomaté Unii kritizovali za to, že jí chybí strategie a konzultace. „Tento zmatečný debakl neznamená pro EU pouze pokoření,“ tvrdí evropský znalec Paul Luif z Rakouského institutu mezinárodních vztahů ve Vídni. Rovněž *„poukazuje na rostoucí nedostatek podpory, s nímž se Evropská unie, která je v OSN čím dál méně efektivní,*“ potýká.
Čína si na rozdíl od EU neklade podmínky
Vezměme si kupříkladu slábnoucí podporu unijního postoje v oblasti lidských práv. Podle studie Richarda Gowana a Franzisky Brantnerové z Evropské rady pro mezinárodní vztahy hlasovalo letos z celkových 192 členů Valného shromáždění 127 proti postojům EU v oblasti lidských práv, oproti loňským 117. A pouze polovina neunijních demokratických zemí se při hlasování ve většině případů připojila k EU.
Na konci devadesátých let měla Unie tzv. „shodné hlasovací skóre“ (míra podpory, kterou při hlasování o otázkách lidských práv získala od jiných států) 70 %. Letos spadla na 42 %, čímž se blíží Spojeným státům se 40 %. Čína a Rusko dosáhly 69 %. Demokratické země, jako Brazílie, Indie či Jižní Afrika, které v minulosti stály v otázce lidských práv a právních norem Unii po boku, se nyní zdržují hlasování nebo volí proti.
Evropský úpadek částečně souvisí s rostoucím vlivem Číny jakožto mocnosti, kapitálového účastníka a věřitele. Od Běloruska přes Írán, Afriku až po Latinskou Ameriku Čína půjčuje peníze, uzavírá obchodní smlouvy, staví dálnice, letiště a školy a přitom využívá přírodní zdroje tamních zemí. A bez jakýchkoliv podmínek. „Čína neklade podmínky, na rozdíl od EU, která je klade často velmi zmatečně,“ říká Luif. Způsob, jakým Čína jedná, je přímou výzvou evropské nadvládě v oblasti rozvojové pomoci a obchodních dohod. A existují další důvody unijní porážky.
Důvodů úpadku vlivu Unie je více
Světová finanční krize otřásla Spojenými státy a Evropou daleko více než rozvíjejícími se ekonomikami Brazílií, Čínou a Indií. „Krize zpochybnila požadavek nadvlády evropského politického a ekonomického liberalismu,“ tvrdí Dworkin. To, že Evropa vyjádřila podporu, byť nevyváženou, americkým misím v Iráku a v Afghánistánu, její reputaci bojovnice za lidská práva a demokracii také příliš neprospělo.
Na kráse jí nedodala ani žalostná bilance týkající se její schopnosti mluvit jedním hlasem o lidských právech a právních normách. Zatímco evropské vlády obecně odsoudily americkou politiku ilegálního převozu, věznění a údajného mučení osob podezřelých z terorismu, některé země, jako například Polsko, USA podpořily.
Evropané nejsou zajedno ani v otázce izraelsko-palestinského konfliktu. Nedokázali se dohodnout na nezávislém vyšetřování incidentu, k němuž došlo letos v květnu na Mavi Marmara, kdy izraelští vojáci bránili turecké lodi v přístupu do pásma Gazy, a při němž přišlo o život devět osob.
I když se vlády EU shodnou na sankcích, jak se stalo v případě Uzbekistánu, kde v květnu 2005 zemřely stovky demonstrantů poté, co do davu začaly střílet ozbrojené síly, nemohou je nakonec schválit, protože jsou ve hře národní zájmy.
Dokáže tedy přítomnost Německa v Radě bezpečnosti OSN – vzhledem k chaosu panujícímu uvnitř Unie a k jejímu slábnoucímu zahraničnímu vlivu – pozici Evropy nějak zásadně změnit? Pro Berlín to bude zatěžkávací zkouška.
