Den, kdy povstane střední třída

Oproti všeobecně přijímanému přesvědčení nedělají revoluci na Západě chudí a nešťastní, ale střední třída. Tak tomu bylo v případě všech revolucí, Velkou francouzskou revolucí počínaje. Možná s výjimkou Velké říjnové, která byla pučem provedeným během extrémního politického zmatku.

Kdy se střední třída rozhodne vyvolat revoluci? Zaprvé nejde o střední třídu jako celek, ani o organizovanou skupinu, a už vůbec ne jakési společenství, ale spíše lídry střední třídy, tedy ty, kteří dnes vyhrávají v Evropě volby a které považujeme za nezodpovědné (protože nepatří k tradiční politické gerontokracii). Ti se ukazují nejen jako velice populární, ale též podivuhodně výkonní.

V klasickém případě Velké francouzské revoluce sehráli roli revoluční avantgardy advokáti, podnikatelé, zaměstnanci tehdejší státní správy a částečně i armádní důstojníci. Hospodářský faktor hrál sice významnou roli, nikoliv však tu nejdůležitější. Spouštěcími prvky revolučního hnutí jsou především absence otevřenosti veřejné sféry a nemožnost sociálního vzestupu. Jelikož se aristokracie snažila za každou cenu omezit vliv právníků a podnikatelů, zažehla tím revoluci. V celé Evropě s výjimkou rozumné Anglie nebyla nová střední třída tvořená občany druhé kategorie s to rozhodovat o vlastním osudu.

Jak jsme na tom s diskriminací dnes? Je jiná i podobná zároveň. Samozřejmě, že aristokracie už nemá monopol na rozhodování, ale bankéři, burzovní spekulanti a manažeři, kteří vydělávají stovky milionů eur střední třídu od rozhodovacího procesu obratně odstřihávají. Ta potom musí nést závažné následky. Kypr je toho zatím poslední skvělou ukázkou.

Existuje i spousta dalších ukázek. Vezměme si univerzity, které se nejen v Polsku, ale v celé Evropě třesou o pracovní místa, především pokud mají tu smůlu, že vyučují předměty, které Evropská unie označuje jako neužitečné. Dále pak členské státy a nadnárodní firmy, které diktují podmínky pracovnímu trhu.

Například na Slovensku došlo téměř k zániku společenských věd. A to do takové míry, že odborníci na historii, jazykovědu, etnografii či logiku mají dost velké starosti. A zanedlouho budou následovat i další profesní kategorie. Stejně tak zaměstnanci ve veřejném sektoru, s nimiž se v minulosti doslova roztrhl pytel. Je to jejich chyba? Samozřejmě, že ne. A co může dělat takový státní zaměstnanec s 15letou praxí, který nepoznal nic jiného než jistotu zaměstnání? Nejspíš nic moc. To samé platí pro mladé absolventy na okraji pracovního trhu, umělce, novináře a další povolání ohrožené digitálním sektorem.

Revoluce vznikají z vyloučení, profesního, rozhodovacího, a z demokratického deficitu. Vyvstávají rovněž proti generační bariéře či jednoduše proti nadvládě starců.

Není náhodou, že vůdcům Velké francouzské revoluce bylo okolo třiceti let, zatímco průměrný věk státníků účastnících se Vídeňského kongresu (1815), který obnovil v Evropě konzervativní pořádek, bylo přes šedesát. Současným evropským lídrům je většinou něco mezi padesáti a šedesáti, ale vzhledem k pokroku medicíny se dá sázet na to, že za dvacet let budou madam Merkelová a pánové Cameron, Tusk a Hollande stále ještě ve hře. Tedy pokud je nesmete revoluce.

Všechny postupové cesty dnešní střední třídě, která je povětšinou poměrně mladá, blokují buď miliardáři, nebo starci či ti, kteří vypadají na 25 let. Takováto situace je výbušná. Chybujeme, když si myslíme, že se protisystémově naladěným mladým lidem, kterým schází obvyklý jazyk politických stran a strukturovaných politických hnutí, nepodaří vyvolat revoluci. Přesto se revoluce nikdy neuskutečnila ve jménu konkrétního opatření, například přísnějšího bankovního dohledu, ale kvůli skutečnosti, že už nešlo stejným způsobem dále žít. Revoluce, která je v naprostém protikladu k metodám politických stran, nepoužívá politický jazyk. Revoluce křičí, řve revoluční povyk je svou povahou nespořádaný, ale někdy dost hlasitý.

Takže chceme revoluci, nebo ne? Podle mého názoru nejspíš nikoliv, protože revoluce znamená před vybudováním nového pořádku totální destrukci. Přesto si naši političtí představitelé stále neuvědomují, že sedí na sudu napěchovaném střelným prachem. Nechápou, jsou příliš ponořeni do jediné myšlenky, která je posedla: vrátit se do stavu stability, který tu byl před takovými deseti až třiceti lety. Nevědí, že v dějinách neexistuje cesta zpět a že se jejich záměry podobají velice trefnému výroku Karla Marxe: „Dějiny se opakují dvakrát - poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška“.