Vyberte si jazyk
„Portugalsko je uzavřená, stará, neperspektivní země. V Angole na vás číhají všemožné záludnosti, ale je tam budoucnost. Je to země mnoha výzev. A do toho já jdu!“ Třicetiletá ambiciózní Lisabončanka Paula Cardosová patří k mladé generaci Portugalců, kteří se cítí být „odsouzeni“ a bez budoucnosti. Zemi, kterou zmítá těžká krize a která je označována za slabý článek Evropské unie stojící na pokraji bankrotu podobně jako Řecko, opustilo podle statistik Střediska pro sledování migrace za posledních pět let na 350 000 lidí. Exodus připomíná situaci ze šedesátých let. Portugalci odcházejí převážně do Velké Británie, do Španělska nebo do Švýcarska. V posledních třech letech se ale vynořilo nové, vzdálenější eldorádo: Angola. Tato bývalá portugalská kolonie, která získala nezávislost v roce 1975 po dlouhém válečném konfliktu, se nachází v jižní Africe, sedm hodin letu od Lisabonu. Angola má dvanáctkrát větší rozlohu než Portugalsko. A právě do této „země mnoha výzev“ zamířila Paula Cardosová a mnozí další.
Jedná se o silně rostoucí fenomén. V roce 2006 bylo v Portugalsku uděleno 156 víz do Angoly. Loni jich bylo už 23 787. Dnes žije na území bývalé kolonie 100 000 Portugalců, což je čtyřnásobek počtu Angolanů žijících v Portugalsku, kam jich z důvodu krize přichází jen poskrovnu. „Připomíná mi to dobu velkých objevů, kdy se naši předkové vydávali do Afriky, aby stejně jako my unikli hospodářské krizi,“ říká Mario Bandeira z Institutu pro pracovní a podnikové vědy.
Portugalsko je nemocné, Angola překypuje zdravím. Díky zásobám diamantů a nalezištím ropy – v subsaharské Africe druhým největším hned po Nigérii – dosahuje země od roku 2003 v průměru 14% růstu HDP. V roce 2002 zavládl po jednačtyřicetiletém, takřka nepřerušeném ozbrojeném konfliktu v Angole mír. Vše je třeba zrekonstruovat. Je tu zapotřebí inženýrů na výstavbu mostů a vozovek, odborníků v oblasti telekomunikací, finančních poradců atd., pokud možno portugalsky hovořících. Pro Portugalce, které s touto zemí pojí společný jazyk, je to eldorádo: čtyřicátníci i mladí absolventi, nezaměstnaní stejně jako ti, co hledají dobrodružství, vyrážejí směr Afrika.
Motivací jsou především snadno a dobře vydělané peníze. Čerstvě vystudovaný inženýr nebo novinář s tříletou praxí, kteří si v Portugalsku vydělají měsíčně horko těžko 1 000 eur, si v Angole přijdou na 3 000 eur s tím, že jim zaměstnavatel ještě většinou platí ubytování a stravu. Carlos Cardim, ředitel reklamní agentury, která se v hlavním městě Luanda usídlila před pěti lety, říká: „Mám pocit, že žiji v Portugalsku osmdesátých let, kdy začaly pršet peníze z fondů Evropského hospodářského společenství.“ Tito privilegovaní emigranti si nežijí špatně: luxusní vily, auta s šoférem, osobní ochranky, nevázaný noční život. „Je tu něco z Divokého západu, je to opájející,“ tvrdí João, obchodní konzultant, který přijel do jižní Angoly v roce 2007. „Zato Portugalsko je země, které je třeba se v tuto chvíli vyhnout.“
„Volný čas, to jsou pláže, bary, diskotéky“
„Angola, země mnoha výzev?“ Zcela jistě. Profesní eldorádo? Bezpochyby. Země zaslíbená? Určitě ne, říká novinářka Paula Cardosová. U kavárenského stolku v centru Lisabonu mluví tato hezká míšenka (jeden rodič Portugalec, druhý původem z Mozambiku, další bývalé africké kolonie) o druhé straně mince. V roce 2009 odjela na šest měsíců do Luandy. Týdeník Sol, ve kterém pracovala a který zachránil před bankrotem jeden bohatý angolský akcionář, ji vyslal do terénu, aby se trochu zocelila. „O Angole jsem neměla dobrý obrázek už od začátku, ale na místě to bylo ještě horší. Každodenní život se tam podobá křížové cestě. Pokud nemáš v bytě klimatizaci, elektrický generátor a zásobník vody, tak v Luandě trpíš!“ V hlavním městě vystavěném pro milion lidí se tísní sedm milionů obyvatel.
Až dodneška provází Paulu Cardosovou několik nepříjemných osobních vzpomínek. „Volný čas, to jsou pláže, bary, diskotéky. Pak jsou tu koncerty, kde lístek stojí víc než 100 dolarů, téměř neexistující kulturní život a příšerný megashopping, při němž člověk mrzne kvůli klimatizaci. Po Lisabonu je to facka.“
Stará evropská země, která se ocitla ve složité situaci, závistivě pokukuje po africké zemi v plném rozmachu. „V Luandě se, nikoliv bez náznaku pomstychtivosti, s oblibou říká, že se Portugalsko stalo angolskou kolonií,“ říká jeden bývalý exulant. A to i přesto, že Angola nemá v ruce jen trumfy: dvě třetiny obyvatelstva žijí v extrémní chudobě, střední délka života nedosahuje ani čtyřiceti let, životní náklady jsou vysoké a korupce rekordní. Lisabonu se bývalá kolonie jeví jako božská mana seslaná samou Prozřetelností. Portugalsko, pro nějž je Angola mimoevropským zákazníkem číslo jedna, tam masivně investuje (557 milionů eur v roce 2009), své působiště tam nalezlo 800 podniků. Funguje to ale i v opačném směru: angolští milionáři investují v Portugalsku do luxusního průmyslu, do automobilů, drahých hotelů, luxusní módy a plastické chirurgie. Lisabonský obchodník José Calp k tomu říká: „Angola zachraňuje portugalskou ekonomiku.“
