Vyberte si jazyk
Nikdo nemůže popřít, že novou vládu čekají problémy. Kabinet buduje základy aliance, která svou neprůhlednou politikou a středolevicovým voličstvem, rozrušeným a zmateným paktem s Berlusconim, bude jen stěží překonávat charakter napůl pokrokové a napůl konzervativní chiméry.
Tato vláda je výsledkem naléhavé potřeby a přinejmenším nejednoznačného volebního výsledku: bez jasné většiny a s Demokratickou stranou (PD), nejsilnějším politickým uskupením v zemi, které roztříštily nezvládnuté prezidentské volby.
V bažinách italské politiky přitom nová vláda ztělesňuje jistý obrat. Téměř všichni vedoucí představitelé, kteří v posledních dvaceti letech řídili a ovlivňovali život v zemi, byli rázem smeteni. Nátlak na zachování statu quo tady byl, jak od obou stran, tak zvenčí. Ale potřeba obnovy a změny nakonec zvítězila.
Rozhodující roli sehrál prezident republiky Giorgio Napolitano. A výsledek je zatím překvapivý: levý střed přichází o své dlouholeté šéfy. Někteří se pokoušeli, nikoliv bez nátlaku, do nové vlády dostat, ale neuspěli. Možná tak přišli o svou poslední šanci [vládnout].
Berlusconi ostrouhal
Poprvé od roku 1994 je pravý střed součástí vládního kabinetu bez Silvia Berlusconiho. Symbol této éry v něm nezískal křeslo. Stejně tak jeho bývalí ministři. Stranou zůstal rovněž dosluhující premiér Mario Monti. Politický nováček, byť je mu sedmdesát. Jsme bezpochyby svědky konce jednoho cyklu. Otázkou je, zda stojíme na začátku New Deal, „nového údělu“.
Průměrný věk členů Lettova kabinetu je ve srovnání s předchozí vládou mnohem nižší. Zasedne v ní mnoho mladých a mnoho žen. Poprvé v italských dějinách do ní bude jmenována i ministryně afrického původu. To je ten nejmarkantnější příklad změn v italské společnosti a její demografické struktuře. Premiér tímto možná vytvořil lepší tým, než je aliance, která ho podporuje. Možná se touto koalicí vyhnul nejhoršímu. Každopádně ale jeho rozhodnutí, ač zčásti nezbytná, představují bod, odkud už není návratu.
Nyní bude obtížné vracet se v příštích volbách nebo při sestavování nové vlády k symbolům staré generace. Itálie se pustila do velkého úklidu, jako v letech 1992-1994 během operace čisté ruce, tentokrát ale bez procesů. Díky tomu zatlačila do pozadí jednu z typických italských neřestí: záštitu takřka feudálního rázu nad dominantním postavením. Příkladem může být často blokovaný sociální vzestup nebo politická třída držící se křečovitě u moci.
Užitečný podivný svazek
Pro Enrica Lettu je to nicméně jen první etapa. Aby uspěl, musel zaplatit: vlivné ministerstvo vnitra svěřil Angelinu Alfanovi, pravé ruce Berlusconiho. Ministerstvo, které hraje rozhodující roli také v soudních oplétačkách předsedy PdL. Demokratická strana přišla téměř o všechny zásadní ministerstva, i když se to snaží dohnat na ministerstvech sociálních věcí a kultury. Nový nájemník paláce Chigi [sídlo vlády] bude muset denodenně balancovat mezi neochotou pravého středu na jedné straně a požadavkem změny na druhé.
Špatná nálada, která vládne mezi veřejným míněním a sympatizanty levého středu, totiž nakonec vyjde najevo. Rozpory jsou příliš zjevné a konflikty v posledních dvaceti letech příliš otevřené na to, aby šlo ze dne na den zapomenout na střety zájmů, zákony šité na míru a hospodářskou politiku, která posílila nerovnost a prohloubila propast mezi chudými a bohatými (10 procent nejbohatších rodin vlastní 45 procent italského majetku).
Enrico Letta asi ví, že Cavaliere bude jeho největší překážkou. Především jeho politická výřečnost, přímo úměrná jeho oplétačkám se soudy. Pro Chigi skutečně nekontrolovatelná proměnná.
Enrico Letta bude muset ukázat, zejména svým nejvzpurnějším voličům, že tento podivný svazek bude zemi užitečný a že spojenectví s pravým středem nebude mít negativní dopady.
Reakce
Bruselský optimismus, berlínské obavy
Po jmenování vládního kabinetu Enrica Letty „kolísá atmosféra v Bruselu mezi opatrností, úlevou a optimismem,“ píše deník Il Sole 24 Ore. Podle hospodářského listu
je vývoj v Itálii z řady důvodů považován v současné dluhové krizi za rozhodující. Finanční trhy prozatím italskému vedení věří. (...) Brusel doufá, že vláda vydrží co možná nejdéle a že nebude muset dojít příliš brzy na předčasné volby. (...) Skutečnost, že Itálie má znovu vládu s plnými pravomocemi, je rovněž důležitá pro vyvážení mocenských vztahů uvnitř Evropské rady, kde slabá Francie, křehké Španělsko a nejistá Itálie přidaly na síle Německu, což nevyhovuje ani Evropě, ani jemu samému.
Ačkoliv Lettova zkušenost bývalého europoslance budí v jeho evropských partnerech důvěru, jeho prohlášení, když se krátce po svém zvolení nechal slyšet, že „EU musí změnit svou politiku, příliš zaměřenou na úsporná opatření, která již nebudou stačit“, silně popudily německou vládu a především ministra financí Wolfgang Schäubleho, píše deník Linkiesta:
V Berlíně panují obavy, že nová vláda by mohla přiživit debatu, kterou minulý týden zahájil předseda Evropské komise José Manuel Barroso svými prohlášeními o „mezích úspornosti“.
