Vyberte si jazyk
Nejdříve musím poopravit [svého přítele Nialla](link here with Ferguson’s article). S tím telefonním číslem se plete. Ono totiž existuje. Je to číslo na Catherine Ashtonovou. Vytočíte ho a automatický hlas vám sdělí: pro Německo stiskněte jedničku; pro Francii dvojku... Vypovídá o tom, jak na tom Evropa je.
Dovolte mi říct něco jiného. Myslím, že Evropa byla skvělou myšlenkou. Konec konců i Zeus, vládce všech bohů, riskoval své manželství útěkem s Evropou – ženou, která mu učarovala. A římský básník Ovidius zpívá: „A pojednou unáší kořist středem širého moře. A dívka [...] hřbet levicí tiskne a k rohu pravicí lne.“
Evropa byla skvělou myšlenkou i o pár věků později, kdy se rozhodla sjednotit po dvou nejvražednějších válkách v dějinách. Jak skvělý příběh. Nejprve se dalo dohromady šest států v rámci spolupráce s uhlím a ocelí. Potom pomalu vytvořily společný trh pro zboží, kapitál, služby a lidi. Následovala demokracie à la Cohn-Bendit s Evropským parlamentem a nakonec zavedly euro, což znamenalo konec franků, peset a drachem. Dnes už máme 27 členských států. Eurem se platí od Portugalska po polské hranice. A co je na řadě? Samozřejmě, že Spojené státy evropské.
[Daniel Cohn-Bendit sedící v obecenstvu říká „Ano“]
Merkelová není Bismarck
Špatně! Evropa se nám rozpadá před očima. Největší experiment od té doby, co se třináct amerických kolonií stalo E Pluribus Unum dnes čelí té nejzávažnější krizi. Proč se tento zdánlivě nezadržitelný pokrok zastavil?
Integrace je něco jako výšlap ve Skalistých horách či Alpách. Na začátku či na úpatí je to krásné a snadné. Čím výše se však stoupá, tím je vzduch řidší a výstup těžší. Konečně štít, například severní stěna Eigeru ve Švýcarsku – útes, který tvoří jádro národní suverenity.
Tam jsme právě teď s eurem, naším největším úspěchem, který nás může každou chvílí pohřbít. Zašli jsme příliš daleko, co tedy budeme dělat dál? Nabízejí se pouze tři cesty: ustoupit, zastavit se nebo zaútočit. Zaútočíme na vrchol a vystoupáme ke Spojeným státům evropským? „Vzpomeňte si na večírky, když vám bylo sedmnáct,“ zavrčí tato hora. „Samí opozdilci, lumpové a černí pasažéři.“ A protože to je velmi vzdělaná hora, dodala by, že žádné sjednocení není bez války, v níž si silnější podrobuje ostatní.
To se stalo v Itálii a Německu a samozřejmě, jak už poznamenal Danny, ve Spojených státech, kde šlo v občanské válce ve skutečnosti o národní sjednocení. Taková válka v Evropě nebude a díky Bohu za to. V budoucnosti Evropy není žádný Bismarck či Lincoln. A Frau [Angela] Merkelová žádný Bismarck samozřejmě není.
Evropa je na mizině
Ale o čem tato smrtící krize vlastně vypovídá? Vypovídá o tom, že dosáhnout vrcholu je možné jen v případě, že je člověk odhodlaný a schopný. Pokud tedy nejste ani jedno z toho a ani nikdy nebudete, protože: (a) se nemůžete a nechcete vzdát té největší části demokratické suverenity, kterou je pravomoc vybírat daně a utrácet je; a (b) nepatříte do stejné horolezecké skupiny. Jen takoví dva tři čtyři mají disciplínu a výdrž k pokračování. Zbytek trpí nadváhou, je zchromlý či dýchavičný.
Politicky je to tak, že Evropa je na mizině a Německo není schopné a nechce platit za ostatní. Dokonce i Francie je bez peněz. Navíc opozdilci se nechtějí vrátit do tábora, aby se dostali do formy drastickou domácí dietou, která už zabila tolik jejich vlád.
Největším problémem je tvrdohlavá neústupnost národního státu, který se nepoddá, dokud bude ve hře jádro jeho národní suverenity. Jak říkají Němci, tam, kde jde o peníze, končí přátelství. Stejně tak je tomu i v integraci. EU už nedovádí nikde na úpatí. Čelí severní stěně Eigeru.
Je tedy už Evropa historií? To ještě nevíme. Víme ale jedno, a sice, že tento experiment selhal v jednom směru, protože ten úžasný sen z 50. let – vzhůru, vzhůru a pryč – se střetl s ošklivou realitou národního státu, která se jen tak nezmění. A po pravdě řešeno, kolik Francouzů, Italů, Němců, Poláků atd. se bude chtít rozloučit s dvěma tisíciletími dějin? Kdo by chtěl být ovládán z Bruselu, a ne z vlastního hlavního města?
Na závěr mi dovolte modlitbu. Modleme se za to, aby nevyhnutelný pád eura, nejambicióznější součásti našeho experimentu, nepohřbil zbytek Unie. A prosme Dia, aby zachránil Evropu před rozbouřeným mořem a vysadil ji v nějakém pěkném malém přístavu, protože Evropa nedokáže pokořit moře národního státu. Ale pokud se utopí, Kanada a Spojené státy vzkvétat nebudou. Amen. Děkuji.
Tento článek je přepisem vystoupení Josefa Joffeho v Munkově diskuzi na téma „Skončil evropský experiment krachem?“ Vyšel v dubnovém magazínu IL deníku Il Sole 24 v rámci tématu „Evropa pod útokem“.
