Etnické menšiny: Týden v romské kůži

Rumunský novinář v převlečení za mladého Roma.
Rumunský novinář v převlečení za mladého Roma.
10 listopad 2010 – Adevarul (Bukurešť)

Jak žijí Romové v zemi, ve které mají vůbec největší početní zastoupení? Odpověď na tuto otázku se snažil získat novinář rumunského deníku Adevărul. Vydával se proto za jednoho z nich. Nepociťoval při tom samotnou diskriminaci, ale spíš jakési všeobecné opovrhování.

Romové ještě nikdy nebyli předmětem tak rozsáhlé veřejné diskuze. Letos bylo totiž z Francie vyhoštěno 8 000 rumunských Romů. Polovina z nich se tam však obratem vrátila. Jaké jsou šance Romů, že budou v Rumunsku přijati? Pochopil jsem to, když jsem jeden týden nosil typické romské oblečení: klobouk, pestrobarevnou košili, koženou vestu a sametové kalhoty. Nechal jsem si k tomu ještě narůst knír. Osmahlou pleť mám od Pánaboha.

Začal jsem na Univerzitním náměstí [v Bukurešti]. Byli tam opilí studenti, kteří si ze mě dělali legraci a pokřikovali na mě notoricky známá slovíčka v romském jazyce jako „mucles“ (buď zticha!), „bahtalo“ (hodně štěstí!), „sokeres“ (jak se máš?). Jeden vysoký blonďák si mě vyfotil a následně zvěčnil i láhve položené na chodníku, psy a žebráky. V jeho počítači někde ve Skandinávii bude moje fotka možná zařazena do adresáře „bucharest garbage“ [bukurešťská špína].

Ten samý večer o něco později jsem se vydal na představení do Národního divadla. Lidé okolo mě z mé přítomnosti evidentně velkou radost neměli, ale nikdo nic neřekl. Opět jsem zaslechl už známý smích několika mladíků. Mohlo by se zdát, že právě oni jsou vůči Romům nejvíc zlí a proradní. A pořád se jim smějí za zády. Je dokonce dobře možné, že jejich pohledy bodají víc než zlý pohled francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Máme řadu kampaní na integraci a alfabetizaci Romů, ale zatím žádnou kampaň na to, aby se lidé nesmáli, když uvidí na ulici bosého Roma.

Experiment na silnici

To všechno můžeme nazývat jak chceme, ale nikoliv diskriminací. Nikdo mě nevyhodil z kavárny či restaurace. Dokud inkasují moje peníze, přijímají mě s otevřenou náručí. Obětí diskriminace v Rumunsku nejsou Romové, ale spíše chudí. Chceme, aby Romové voněli, milovali umění, ale žádný zaměstnavatel nechce, aby pro něj nějaký Rom pracoval. A bez peněz Rom buď zabředne do bídy, anebo hledá nekonvenční možnosti vydělávání peněz. Rozhodl jsem se vyzkoušet ty konvenční a nalézt si práci. V novinách jem hledal inzeráty na pozici nekvalifikovaného dělníka, umývače automobilů, či pracovníka demontáže vozidel na součástky.

Po telefonu mi bývalo sděleno, že nějaká volná místa jsou. Když jsem ale dorazil na místo a setkal se se zaměstnavateli, někteří mě rovnou vyhnali se slovy: „Vypadni, cigáne,“ jiní urážkami typu: „No, tak teď zrovna už nikoho nenajímáme!“ Nechtěli mě ani metaři. Slečna z personálního se na mě dívala zpoza brýlí a sdělila mi následující: „Nové zaměstnance nepřijímáme. Nikdy jsme to nedělali.“ Bezpochyby to znamená, že metaři si svou profesi předávají z otce na syna. Vždy jsem věřil, že existuje solidarita. Když ne mezi obyčejnými lidmi, tak alespoň mezi motoristy. Na okraji Bukurešti jsem propíchl pneumatiku, více či méně schválně. U silnice jsem strávil více než tři hodiny máváním na projíždějící auta.

U některých řidičů jsem byl schopen nadávky odečíst ze rtů, jiní na mě troubili s úsměvem a jeden vypadal, že mě přejede. Byl jsem úplně sám; kolem mě projely stovky lidí, aniž by měly snahu mi pomoci. Tam jsem pochopil, proč Romové cestují ve velkých skupinách. Kdyby zůstali sami, tak zemřou! Konečně se objevila stará Škoda Octavia, ze které vystoupil jeden asi padesátiletý nešťastník v zašpiněných montérkách. Během těch dvou minut potřebných k výměně kola se mi svěřil: „Viděl jsem tě, když jsi tu mával asi před dvěma hodinami. Viděl jsem tě ve zpětném zrcátku a litoval jsem, že jsem nezastavil. A tak jsem si řekl, že když tam ještě budeš, až se budu vracet, zastavím. Udělal jsme tedy dobrý skutek, nebo ne?“ „Ano pane,“ odpověděl jsme mu se svěšenou hlavou.

Rozřešení z Bible

Na cestě zpět do Bukurešti jsem se zastavil, abych natankoval benzín. Zaměstnankyně čerpací stanice vyšla ven a v lehké panice se mě optala: „Ty sis načerpal na pětce?“ – „Ne, nabral jsem na čtyřce.“ Na stojanu číslo 5 totiž tankovali Romové do vozu se žlutými značkami [dočasné SPZ pro vozy zakoupené v Německu, je obtížné či dokonce nemožné je vystopovat]. Dozvěděl jsem se, že šlápli na plyn a nějak zapomněli zaplatit. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že třeba sami provádějí originální novinářský experiment.

Článek končí jen několik kroků od místa, kde začal, na Univerzitním náměstí. Mám pocit, že jsem nic nedokončil ani nepřinesl řešení problémů Romů. Co společnost chce, aby se s nimi stalo? Poté, co se mnou během sedmi dnů zacházeli jako s Romem se odvažují říci, že odpověď je vyvěšena na jednom starém domě, kde jeden náboženský fanatik napsal verš z Bible: Jan 3:7 – „musíte se narodit znovu.“ A k tomu není žádné podobenství.

Factual or translation error? Tell us.