Vyberte si jazyk
Měsíc před každoroční srpnovou dovolenou je bezpochyby přáním všech evropských lídrů užít si slunečné počasí a nemuset se přitom děsit toho, že v eurozóně se každou chvíli může rozpoutat peklo. Události z posledního týdne poskytují několik důvodů k optimismu.
Když se minulý týden v Portugalsku po rezignaci ministra financí rozpoutala vládní krize, tamním lídrům trvalo pouhých sedm dní dostat ji pod kontrolu a uklidnit tak finanční trhy. V Řecku, které stejně jako Portugalsko drží nad vodou mezinárodní podpora, zajišťují věřitelé příliv nouzových prostředků do Atén výměnou za reformy, byť nedotažené do konce.
Z širšího pohledu pak vstup Chorvatska do EU, rozhodnutí zahájit přístupové rozhovory se Srbskem a schválení žádosti Litvy o vstup do eurozóny svědčí o přetrvávající přitažlivosti Evropské unie. A konečně, nejnovější indexy nákupních manažerů, které měří vyhlídky soukromých firem, jsou nejoptimističtější od března 2012. Evropa by měla vystoupit z recese v druhé polovině letošního roku.
Zkouška krizového řízení
Tyto povzbudivé signály nejsou však důkazem toho, že krize ustupuje, ale pouze toho, že vstupuje do jiné fáze. Následujících dvanáct měsíců přinese řadu politických, společenských i finančních výzev, které budou pro Evropu představovat další zkoušku krizového řízení.
Zaprvé k zotavení nedojde ve stávajících roztříštěných podmínkách poskytování půjček. Italské, portugalské a španělské společnosti, kterým chybí dostupné finance, jsou trvale znevýhodněné oproti svým rakouským a německým konkurentům. To činí ze zamýšleného přínosu společné měny frašku a znemožňuje soukromému sektoru snížit v jižní Evropě nezaměstnanost.
Konceptuální rámec boje Evropy proti krizi – peníze hříšníkům výměnou za utrpení, sebekritiku a přísliby mravních reforem – se přitom nemění. V tomto ohledu není důležité, jestli z německých parlamentních voleb vzejde 22. září vláda středopravicová, středolevicová, či vláda velké koalice. Žádná z velkých stran nedělá dojem, že by chtěla změnit rovnováhu sil v ekonomice eurozóny tím, že by použila přebytek běžného účtu platební bilance k vykompenzování hospodářské krize v jižní Evropě.
Ideál evropské jednoty se v květnu příštího roku dostane pod velký tlak během voleb do Evropského parlamentu, které vydláždí cestu pro výběr nástupců José Manuela Barrosa ve funkci předsedy Evropské komise a Hermana Van Rompuye ve funkci předsedy klubu národních lídrů, Evropské rady. Lze očekávat prudký nárůst podpory populistických stran a stran brojících proti establishmentu a EU.
Dlužníkům i věřitelům dochází trpělivost
Ty, kdo podporují ambiciózní integrační iniciativy jako sdílení dluhu či bankovní unii včetně společného pojištění vkladu čeká nelehká budoucnost. To ostatně zaznělo minulý měsíc z Nizozemska, když tamní vláda předeslala, že doba „ještě semknutější unie“ ve všech oblastech je za námi. Křehkost pojetí společného cíle se projevila i ve způsobu, jakým se v uplynulých týdnech vzájemně napadali francouzská vláda a Barroso.
Nejde přitom jen o varovné signály. Bude třeba vyvinout společné úsilí k přijetí dalšího kola finanční pomoci pro zachraňované státy. Vezměme si tříleté záchranné plány pro Irsko a Portugalsko, které vyprší v prosinci letošního roku, potažmo v červnu 2014. Evropští lídři doufali, že je zrealizují včas a dokáží, že krizi zvládají. Irské úsilí vybřednout z recese však naznačuje, že hladký návrat na kapitálové trhy není zaručen.
Co se Portugalska týče, vládní krize ukázala, že politická a veřejná tolerance politiky úsporných opatření má své meze. Vzhledem k tomu, že veřejný dluh se blíží 130 procentům hrubého domácího produktu, významnější hospodářský růst je v nedohlednu a téměř pětina ekonomicky aktivní populace je bez práce, se země bez dalšího bailoutu zřejmě neobejde. V případě Řecka jen zlomek odborníků soudí, že se země může vyhnout další pomoci prostřednictvím restrukturalizace dluhu.
Počínaje prvním záchranným balíkem pro Řecko v roce 2010 je politická situace ve věřitelských zemích vůči dlužníkům čím dál tím nepřátelštější. A dlužníkům brzy dojde s tíživou situací trpělivost. Nad touto konfrontací se zvedne poslední opona krize eurozóny.
