Proč máme zkreslený pohled na realitu

Průzkum Královské statistické společnosti z 9. července ukazuje, jak velký rozdíl existuje mezi tím, co Britové pokládají za realitu, a realitou skutečnou, kterou tvoří statistické údaje.

Není nijak překvapivé, že jsou lidé v některých otázkách poněkud skeptičtí, ale rozdíl mezi jejich vnímáním reality a realitou samou je poměrně zarážející. Z toho je třeba vyvodit důsledky pro politiky a vládu.

Podívejme se na některé náhodně vybraná data z průzkumu. Tak například v průměru věříme, že míra těhotenství mladistvých dívek je pětadvacetkrát vyšší, než tomu doopravdy je. Většina veřejnosti se dále domnívá, že se kriminalita drží na stejné úrovni či roste, přestože výsledky průzkumu ukazují, že v roce 2012 došlo ke snížení zločinnosti o 53 procent ve srovnání s rokem 1995.

Lidé přeceňují i zneužívání sociálního systému. Odhadují, že se zneužívá 24 procent z celkového rozpočtu na dávky, zatímco skutečná čísla ukazují, že jsou zneužívány 34krát méně, jde tedy o pouhých 0,7 procent.

Lži a ulhaní lháři

Když měli respondenti vybrat ze seznamu politiku, na které by vláda ušetřila nejvíce peněz, třetina zvolila sociální dávky s 26 miliony liber. Dvakrát méně dotazovaných bylo pro zvýšení věku odchodu do důchodu na 66 let pro muže i ženy. Ve skutečnosti by však vláda na sociálních dávkách ušetřila 290 milionů liber, zatímco úspory ze zvýšení důchodového věku by ji přinesly 5 miliard liber, tedy dvacetkrát více.

Více než čtvrtina lidí se domnívá, že zahraniční pomoc je jednou ze tří nejnákladnějších položek vládních výdajů. Většina respondentů se domnívá, že se na zahraniční pomoc vynakládá více peněz než na důchody či vzdělávání. Ve skutečnosti jsou tyto položky 74krát, respektive 51krát vyšší. Průměrný občan věří, že 24 procent britské populace tvoří muslimové. Ve skutečnosti je to pět procent. Průměrné odhady celkové populace týkající se přistěhovalců jsou dvakrát až třikrát vyšší než uvádějí statistiky.

Tuto přímočarou prolhanost je nutné připsat politikům a médiím a vzpomenout na památnou větu Al Frankena, amerického spisovatele a pozdějšího senátora, který kdysi prohlásil: Jsou to lži a ulhaní lháři, kteří jim to říkají.

Rozhodně si nelze stěžovat na nedostatek příkladů. Ministři jako Iain Duncan Smith a Jeremy Hunt - nemluvě o Harrietě Harmanové ještě před nimi - opakovaně hrozili svými vlastními statistikami, které byly falešné či zavádějící. A protože mnohé z těchto informací novináři z tisku či rozhlasových a televizních médií neověřují, mají portály ověřující fakta jako Full Fact každý den co dělat.

Bílá místa vyplňují předsudky

To je však jen malá část problému. Veřejnost již dávno nevěří jedinému slovu, které vzejde z úst politika. Ve skutečnosti to může být jeden z hlavních kořenů problému. Cynismus nad ekonomickými ukazateli a statistikami trestné činnosti je široce rozšířený. Tento jed se nicméně rozšířil natolik, že i spolehlivé a smysluplné výsledky výzkumu působí nevěrohodně, jako kdyby pocházely přímo z kanceláře Waltera Mittyho.

Skutečným problémem není hřích nepoctivosti, ale hřích opomenutí. Reportéři informují o případech násilné trestné činnosti nebo podvodech na sociálních dávkách bez jakékoliv snahy poskytnout kontext či zhodnocení. A odpovědnost za to nenesou jen pravicové bulvární deníky. Liberální a středolevicová média například informují o alarmujícím počtu případů domácího násilí, aniž by se zmínily také o tom, že v průběhu posledních dvaceti let těchto případů ubylo o 69 procent.

Pracovníci britského statistického úřadu volají po nutnosti vzdělávat veřejnost ve statistických údajích, a to zejména ve školách. Přestože jde o vítaný návrh, nedomnívám se, že by to problém vyřešilo. Nejde o to, že veřejnost nechápe rozdíl mezi mediánem a průměrem nebo že si myslí, že si interval spolehlivosti dává tenista Andy Murray mezi dvěma sety. Neznamená to, že veřejnost nechápe statistiku, ale že jí statistika není nikdy předkládána na prvním místě. V důsledku toho si vytváříme dojmy o společnosti na základě jednotlivých příběhů a strašidelných historek, jako kdybychom ji sledovali skrze dlouhou úzkou trubičku nebo jako bychom viděli jen jeden snímek namísto celkového obrazu. Chybějící bílá místa pak zaplňujeme kognitivními předsudky a heuristikou.

Nechybí nám vzdělání ve statistice, ale vzdělání v mediálních studiích a politických vědách. Politici a lidé z médií nasávají cynismus veřejnosti a šíří je dál, čímž se zbavují problému. Dnešní výzkum je připomínkou toho, že veřejnost není po pravdě zdaleka tak cynická. Problémem je, že veřejnost ztratila důvěru v politiku. Pokud politická třída chce, aby se britská veřejnost znovu demokraticky angažovala, je zřejmé, co musí udělat jako první. Musí nám začít říkat pravdu, celou pravdu.