Trvalo dlouhých sedmnáct let, než se Leo vrátil do válkou zničeného města. Sám ani neumí říct proč. Před boji totiž utekl do Splitu, kde se mu žilo mnohem lépe. „Narodil jsem se tu,“ krčí rameny Leo, „myslel jsem, že to bude jako předtím.“ Pak se otočí k pódiu a dál sleduje program, který vukovarští připravili na oslavu svátečního dne – vstupu Chorvatska do Evropské unie. Víc než politika ho přitom, stejně jako většinu obyvatel města na srbských hranicích, kde se toho moc neděje, zajímá vystoupení místní hudební hvězdy Kolonije. Na pódiu zatím děti před velkou běžící reklamou na Podravku a tuňáka zpívají o tom, že přátelství je to nejlepší na světě.
„Poznávám na ulici lidi, ale změnili se. Jsme cizinci,“ vypráví Leo o tom, jak doufal, že se po válce vrátí do ulic, kde se sousedé ráno vřele pozdraví a prohodí spolu pár slov. Místo toho narazil na zeď mlčení a nedůvěry. Vukovar si v jugoslávské válce prožil měsíce strašného obléhání a ten zážitek je v ulicích znát dodnes. Ještě pořád zde panuje napětí mezi místními Chorvaty a Srby a podle Lea jsou změny ve městě pouze estetické, vztahů se zatím nedotkly. Protože i když je přátelství možná doopravdy to nejlepší na světě, nařídit ho jednoduše shora tak úplně nejde.
Celý článek naleznete na stránkách týdeníku Respekt.