Zpráva Nezaměstnanost mladých
Na zdi: „zrádci“. Chodci procházejí před plakáty vyzývajícími ke generální stávce. Atény v listopadu 2012

Budoucnost ztracené generace

Roky hospodářské krize a politického rozpadu prohlubují propast mezi generacemi. Dá se očekávat, že se vzbouří ta generace, které se úpadek nejvíce dotknul? zamýšlí se komentátor nizozemského tisku.

Zveřejněno dne 5 srpna 2013 v 11:36
Na zdi: „zrádci“. Chodci procházejí před plakáty vyzývajícími ke generální stávce. Atény v listopadu 2012

Nezaměstnaní v Nizozemsku v současné době představují 8,9 % aktivní populace, tedy 675 000 osob v nejlepších letech. Mladých lidí v západní Evropě, kteří nepracují ani nestudují, je zhruba osm milionů. Týdeník The Economist před několika měsíci spočítal, že od vypuknutí krize v roce 2007 vzrostla nezaměstnanost mladých na Západě o 30 % a dnes postihuje 26 milionů osob.

Stačí trocha zdravého rozumu, aby člověk pochopil, že něco takového se neobejde bez následků. Evropští lídři jsou si toho dobře vědomi. Kancléřka Angela Merkelová se domnívá, že nezaměstnanost mladých je pro Evropu problémem číslo jedna, a varuje před nebezpečím „ztracené generace“. Politická třída dostává stále víc výzev, aby s problémem začala něco plošně dělat, což poukazuje na závažnost situace. I veřejnost už diskutuje o tom, jak situaci řešit.

Chybí přesvědčivost

Evropská unie přišla s nový programem. Během příštích dvou let uvolní osm miliard eur na pomoc zemím, které jsou nezaměstnaností mladých nejvíce postižené – Řecku, Španělsku a Portugalsku. Evropská investiční banka (EIB) pomůže se vzděláváním mladých, v podpoře podnikání a podobně. Doufejme, že tato opatření budou účinná.

Krize však není pouze hospodářskou krizí. [[Celá západní Evropa a Spojené státy trpí nedostatkem zápalu pro politiku.]] Žádné straně ani politickému lídrovi se nepodařilo přesvědčit většinu voličů. Zdá se, že všude na západě politické elity už několik let ovládá neklid. Války, které strany vedou, jsou neúspěšné, a hospodářská situace se z pohledu občanů jen zhoršuje. Střední třídy jsou rozmrzelé, ztrácejí trpělivost. Každodenní realita tuto beznaděj jen utvrzuje. Případ Detroitu, dřívějšího světového centra automobilového průmyslu, ze kterého je dnes město v troskách s rekordně vysokou kriminalitou, je toho jen nejnovějším důkazem.

Newsletter v češtině

Krize představuje přelomový bod, jenž nás oddělil od minulosti, ve které vládla prosperita a optimismus. Nabízí se proto otázka, jak se s těmito podmínkami vyrovnají nové generace. Generační propasti jsme v minulosti už zažili. Historicky nejvíce zdrcující byla ta, která vznikla za Třetí říše. Zrodila se z revanšismu po prohrané světové válce, z ekonomické krize 30. let, ze slabosti Výmarské republiky a z Hitlerova řečnického talentu.

Nedostatek představivosti

Nemám vůbec v úmyslu varovat před příchodem nějakého „nového Hitlera“. Žádný neexistuje. Chtěl bych pouze zdůraznit, že i on byl v 30. letech německou veřejností vnímán pozitivně. Stačí si přečíst esej Sebastiana Haffnera „Poznámky o Hitlerovi“. Nezávisle na zbrojení a své zahraniční politice, Hitler znovu rozjel německý průmysl a bojoval proti nezaměstnanosti. Dařilo se mu to mimo jiné i díky existenci hluboké generační propasti.

[[V Nizozemsku jsme byly svědky tohoto fenoménu docela nedávno. Ilustrací může být i můj vlastní příběh.]] Válku, která skončila Hladovou zimou [během poslední zimy druhé světové války zemřelo v Nizozemsku hladem přes 20 000 lidí], jsem zažil během dospívání. Po osvobození přišly politické změny a začátek války s Indonésií, která rovněž skončila neúspěchem a během které jsme na druhý konec světa vyslali 150 000 vojáků.

Po válce se vláda domnívala, že se konečně bude moct věnovat současným problémům. Ale kdeže! Důkazem je román W. F. Hermanse „Mám vždy pravdu“ (1951), [který vypráví příběh nizozemského vojáka v Indonésii v letech 1947 až 1949 a jeho návrat do Nizozemí]. Jde o povinnou četbu pro kohokoliv, kdo si přeje porozumět mechanismu mezigenerační propasti.

V literatuře se objevila skupina Vijftigers [básníci z padesátých let]. Následoval anarchistický proud Provo a po něm squatteři. Během let se jasně ukázalo, že předválečné Nizozemsko patří definitivně minulosti. Pozdější generace vyrůstaly v disciplíně studené války. A po roce 1989 nastala nová éra.

Není možné předvídat, jak bude nová mezigenerační propast vypadat. Jak zažívali ti, kterým bylo v roce 1990 deset let, rostoucí prosperitu 90. let a po ní nenápadný úpadek nasledujícího desetiletí, který vyústil v krizi, na niž stále nemáme lék? Jaký význam mají pro tuto ztracenou generaci sociální média? Chystá se nové hnutí odporu? Jakou bude mít podobu? Nebylo by to téma na prorocký celovečerní film nebo sociopolitický dokument?

Někdy si říkám, že trpíme především nedostatkem představivosti. A ani si toho nejsme vědomi.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma