Vrtání se v ústavě není zázračný lék

Krize eura nutí některé vlády upravovat ústavu a reorganizovat systém vládnutí. Reformy však nejsou zázračným lékem na problémy EU a mohou ohrozit demokracii, na níž jsou některé státy založeny.

Anglické rčení říká, že velbloud je kůň navržený komisí. Neméně nevzhledná stvoření se rodí i ze snah evropských států restrukturalizovat svůj systém vládnutí zakotvený v ústavě. Například Irska a Itálie. Chystané změny mají zvýšit kvalitu politického života. Výsledky však budou mnohem slabší, než podporovatelé změn tvrdí. V případě Maďarska jsou pak motivy, které za reformami stojí, méně společensky angažované a nadělají více škody než užitku.

Připravované změny v Itálii a Irsku

Političtí lídři v Dublinu a Římě vidí spojitost mezi reformou ústavy a snahou překonat hospodářské krize členských států eurozóny. Irská vláda navrhuje zrušit Senát horní komoru parlamentu. Do konce roku bude pravděpodobně vypsáno referendum. Vzhledem k opovržení, kterému se ze strany svých voličů irští politici těší díky roli, kterou sehráli v průběhu jednoho z nejpůsobivějších finančních krachů v historii, by nebylo překvapením, kdyby voliči Senát zlikvidovali a týden tančili na jeho hrobě.

Italská levo-pravá koalice má v plánu upravit volební zákon a zbavit se celé vrstvy exekutivy – osmdesáti šesti provincií, které si lebedí mezi dvaceti regiony a osmi tisíci obcemi Itálie. Vláda chce současně zeštíhlit parlament a zrušit systém, jenž se datuje od roku 1948 a jako v jediném v Evropě mají horní i dolní komora stejnou zákonodárnou moc. Termín pro přijetí změn je konec roku 2014. Kdyby však měla padnout vládní koalice, reformy by mohly zmizet jako pára nad hrncem.

Enda Kenny a Ebrico Letta, irský a italský ministerský předseda, obhajují své návrhy tím, že zmodernizované politické instituce posílí demokracii, vyprodukují lepší zákony a přímo i nepřímo tak přispějí k prosperitě a hospodářské stabilitě. Rovněž říkají, že společnost sužovaná úspornými opatřeními oprávněně očekává, že politici budou utrácet méně za sebe a své instituce.

Kennyho vláda odhaduje, že zbavit se Senátu by irským daňovým poplatníkům ušetřilo dvacet milionů eur ročně. Úspory získané zrušením italských provincií a snížením počtu poslanců v Římě by byly ještě větší – stovky milionů eur ročně. Letta si zaslouží uznání za to, že přiznal, že výdaje na politiku jsou od šedesátých let v Itálii přehnaně vysoké, kvůli nezdolnému instinktu politických tříd vystýlat si vlastní hnízda z veřejných peněz. Jenže vzhledem ke slabému hospodářskému výkonu Itálie od jejího vstupu do eurozóny v roce 1999 by se nemělo začínat u provincií. V kontextu hospodářské politiky jsou provincie při nejlepším malými hráči.

Podobně byl irský Senát sotva zodpovědný za finanční katastrofy éry eura. Na vině jsou spíš politici spřažení se stavebním průmyslem a developerskými firmami. Senát možná mohl v roce 2008 s větší rozhodností zpochybnit rozhodnutí tehdejší vlády dát plošnou záruku irským zkrachovalým bankám. Ve skutečnosti má však Senát na finanční politiku zanedbatelný vliv. Podle irského vylepšeného ústavního řádu nic nezabrání vládě, jednokomorovému zákonodárnému orgánu nebo houfu neschopných bankéřů, aby páchali nové chyby – třebaže, doufejme, ne v takové míře jako v roce 2008.

Itálii by nejvíc prospěla reforma systému politických stran, která by ukončila posílání stovek právníků a dalších zástupců nezadatelných profesních zájmů do parlamentu, jak se tomu děje v každých volbách. Zmínění zákonodárci jsou vzdáleni občanům, kteří je zvolili, mají však zázračnou schopnost zdůrazňovat v zákonech podporujících hospodářskou reformu a soutěž podstatu liberalizace.

Změna volebního systému a doplnění pravomocí obou komor parlamentu může vést k větší stabilitě vlád. Takové změny však sotva rozpráší privilegované sabotéry reforem, kteří odmítají hospodářskou obnovu Itálie. Bez závanu čerstvého větru do národní politické kultury mohou navrhované ústavní reformy – pokud někdy projdou – snadno soustředit protireformní blok v nově posílené poslanecké sněmovně.

Maďarská zkušenost

Nejkřiklavější příklad špatně pojaté ústavní reformy však najdeme v Budapešti. Maďarsko se zbavilo komunismu v letech 1989-1990, ale na rozdíl od svých sousedů nedokázalo za dvacet let nahradit tehdejší ústavu. V roce 2004 vstoupilo do EU, ale dostalo se do finančních problémů a v roce 2008 požádalo o záchranu Mezinárodní měnový fond. Široké ústavní změny, probíhající od roku 2011, však nejsou inspirovány touhou zlepšit maďarskou demokracii nebo kvalitu zákonů v oblasti hospodářské politiky.

Spíš odráží snahy vládnoucí strany Fidesz upevnit svou politickou převahu. Jednou z cest k tomuto cíli je již schválená reforma volebního zákona, která zredukuje křesla v příštím maďarském parlamentu, který bude zvolen v roce 2014, ze stávajících 186 na 199. Zmíněná redukce nepochybně omezí způsobilost stran menších než Fidesz podílet se na tvorbě zákonů.

V Irsku a Itálii nejspíš stojí za to navrhované změny vyzkoušet – ale rozhodně nebudou zázračným lékem na politickou kulturu, dlouhodobě prosycenou sobeckostí a finančními pochybeními. V Maďarsku zaměňuje Fidesz ústavní reformu se stranicko-politickým prospěchem.