Vyberte si jazyk
Některá politická rozhodnutí dokáží občany rozladit natolik, že odpor proti nim zmobilizuje sociální skupiny, jejichž hodnoty a myšlenkové pozice by jinak spolu byly v přímém rozporu. Například v zimě 2012 se reformě zdravotnictví podařilo dostat do ulic jak aktivisty nevládních organizací, tak nacionalisty, antikapitalisty, fotbalové ultras, ekology i feministky.
Návrh zákona o těžbě zlata ve vesnici Rosia Montana, který 27. srpna schválila rumunská vláda, měl podobné účinky. Z kauzy Rosia Montana, která do té doby vzrušovala především ekology, se stal předmět zájmu nejširší veřejnosti. Protestní hnutí, které poprvé vyšlo do ulic 1. září, otázku těžby zlata ale daleko přesahuje a týká se dnes i modelu hospodářského rozvoje, způsobu tvorby zákona i demokracie samotné.
Nacionalistické skupiny se do ulic vydaly s tradičním sloganem: „Neprodávejme svou zemi!“, pravicoví liberálové protestovali proti porušování hranic právního státu a principu soukromého vlastnictví, antikapitalisté zase proti privilegovanému postavení nadnárodních společností.
Média v kapse
Jak tato situace vznikla a co k tak nečekané mobilizaci vedlo? Zaprvé, zákon vzbudí víc pozornosti než pouhá technická zpráva. Rosia Montana Gold Corporation [RMGC, kterou utvořily kanadská společnosti Gabriel Resources a rumunský státní podnik Minivest] chtěly všechno mít hned a vyhnout se byrokratickým průtahům. Ale kdo spěchá, může se se zlou potázat – návrh zákona vyvolal mnohem větší odpor veřejnosti, než důvěrné nařízení nějakého ministerstva.
Podmínky návrhu jsou navíc s to podráždit i ty, kdo těžbu v Rosia Montaně principiálně podporují. Pomocí tohoto zákona totiž může stát udělit firmě RMGC vyvlastňovací právo, což by jí umožnilo vyvlastnit kteréhokoliv majitele půdy, který jí odmítá pozemek prodat. Moc, která je ze své podstaty výsadou státu, je tak prostě přenesena na soukromou firmu. Po uplynutí 45 dní po vydání žádosti se navíc RMGC může automaticky stát vlastníkem jakéhokoliv státního objektu, který k důlní těžbě potřebuje. A co je z hlediska právního státu vrchol, pokud soud zruší nějaký schvalovací proces spojený s těžbou, rumunské úřady mají povinnost ho do 30 dní nahradit jiným povolením.
Demonstrace, během kterých se do ulic v Bukurešti a dalších rumunských městech vydalo asi 15 000 lidí, by měly být důvodem k optimismu. Jelikož firma RMGC napumpovala miliony do mediálních konglomerátů a tím si televizní kanály – z nichž většina projekt a vládní návrh zákona podporuje – takřka strčila do kapsy, byly protesty zorganizovány pouze prostřednictvím sociálních sítí. Ticho, které o projektu panuje v televizním vysílání, mluví samo za sebe: během protestů stanice vysílaly buď zprávy o hospitalizaci romského císaře Iuliana Radulesca (B1TV) nebo o narození vnuka prezidenta Traiana Băsesca (ProTV).
Velký krok kupředu
Měli bychom se proto divit tomu, že většina Rumunů projekt těžby v Rosia Montana schvaluje? Jakoby náhodou přinesl tisk v den demonstrací zprávu o průzkumu veřejného mínění provedeného institutem Sociopol, podle něhož si 70 % Rumunů přeje, aby projekt Rosia Montana dostal zelenou. Jde o manipulaci? Nebo o přehánění? Co na tom záleží. Je v situaci, kde se to hemží dezinformacemi, vůbec nějaký názor směrodatný? Bezpochyby stejně tak směrodatný, jako je oněch 99 % občanů vyjadřujících podporu politickým vůdcům v diktaturách nebo ve státech, kterým zcela chybí svoboda tisku.
To, že demonstrují i ti, kteří do ulic vyšli už v roce 2012, by mělo stoupence „konspiračních teorií“ donutit k zamyšlení. Pokud jde o ty samé lidi (kteří protestovali proti pravicové vládě), jak je možné tvrdit, že jsou to „osoby placené USL [Sociálně liberální uní, vládnoucí středolevou koalicí]? Ta je přece v současné době u moci. Kdo je tedy donutil včera vyjít do ulic? Odpověď je jednoduchá – celá politická třída.
Pro politiky a analytiky jde možná o bolestnou, obtížně přiznatelnou, ba i skandální pravdu. Jsme však svědky zrodu fenoménu, jaký nemá v porevolučních dějinách naší země obdoby – vytvoření skutečné opozice uvnitř občanské společnosti. Několik tisíc osob se ještě nemůže srovnávat se stovkami tisíc demonstrantů ve Francii nebo v Portugalsku, v rumunské společnosti paralyzované občanskou letargií jde ale o velký krok kupředu.
