Vyberte si jazyk
Sedmnáct dní potřebovali Evropané na to, aby se společně vyjádřili k chemickému útoku z 21. srpna. Navíc až po projevu amerického ministra zahraničí Johna Kerryho. Jak ponižující!
Ve stejnou dobu musela Evropa, která dala světu technologii GSM, jež později ovládla světovou mobilní telekomunikaci, sledovat, jak se Nokia, poslední velký evropský výrobce chytrých telefonů, nechává spolknout americkým Microsoftem.
Starý kontinent prohrál bitvu o inovace nejen se Spojenými státy, ale také s Jižní Koreou a Čínou. Je tak Evropa odsouzena k tomu stát se jen velkým spotřebitelským trhem, když přitom snila o tom, že bude mocností utvářející budoucí svět?
Všichni znají výrok Henryho Kissingera: „Evropa? Jaké má telefonní číslo?“ Syrská krize ukazuje, že tento bonmot zůstává nadále aktuálním, a to i navzdory snaze Evropanů vytvořit „zahraniční politiku a společnou obranu“ EU.
Od té doby, co došlo k chemickému útoku v Ghutě na předměstí Damašku, se osmadvacítka nedokázala na ničem jednohlasně shodnout. Francie a Velká Británie sice byly připraveny jít do protiútoku, v tom jim ale zabránilo parlamentní hlasování, v němž britští poslanci vojenský zásah bez účasti ostatních 26 členských států zamítli.
Izolovaná Francie
Zašlo to tak daleko, že předseda Evropské rady Herman van Rompuy, na jehož existenci si většinou nikdo ani nevzpomene, zahájil summit G20 v Petrohradu tím, že se od izolovaného francouzského postoje distancoval.
Zapotřebí bylo jednání 28 ministrů zahraničních věcí ve Vilniusu, které se konalo po skončení summitu G20 za účasti amerického ministra zahraničí Johna Kerryho. Až tam šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová, na jejíž existenci si také málokdo vzpomene, vyjádřila jasný postoj a použití chemických zbraní z principu odsoudila.
Částečně je to možná důsledkem neuvěřitelné letargie francouzské diplomacie, která se ve skutečnosti získat podporu Evropanů příliš nesnažila. A také skutečností, že se Německo nachází uprostřed volební kampaně, což vysvětluje, proč mu trvalo tak dlouho, než zaujalo jasné stanovisko.
Především je ale na vině permanentní ochablost Evropy. A ta trvá déle než syrská krize. Vytvoření diplomatického aparátu v souladu s novými institucemi a v čele s profesionálním francouzským diplomatem Pierrem Vimontem nestačilo k probuzení politického zvířete, které zkamenělo ještě předtím, než stačilo ukázat, co umí.
Velký spotřebitelský trh
Je to jedna z velkých byznysových zpráv konce léta: Microsoft odkoupil divizi mobilních telefonů finské Nokie, posledního velkého výrobce mobilních telefonů v Evropě. Po francouzském Alcatelu, německém Siemensu a švédském Ericssonu, které postupně hodily ručník do ringu, přešla pod americké barvy Nokia, která telekomunikacím dlouhá léta vládla. V rozmezí několika let změnil svět mobilních telefonů kompletně svou podobu, aniž by Evropané chápali, co se jim vlastně přihodilo.
Evropané se svým standardem GSM druhé generace kontrolovali 80 procent světového trhu. Prudký rozmach chytrých telefonů ale změnil situaci. Nyní vedou Samsung, Apple, Google a do popředí se postupně dostávají i čínské značky jako Huawei, ZTE a Xiaomi nebo tchajwanský HTC. Trojka ve složení Spojené státy, Jižní Korea a Čína odsunula Evropany v tomto sektoru klíčových technologických inovací na druhou kolej. Evropané ještě zůstávají ve hře v oblasti síťového vybavení (Alcatel, Siemens, Ericsson, Nokia...), a trhy se hemží zvěstmi o slučování ne zrovna prosperujících podniků.
Tento úpadek je zneklidňující, protože Evropa až na Airbus a pár vzácných výjimek ztrácí schopnost být živnou půdou pro inovace a technologickou kreativitu a mohla by se stát pouze velkým závislým trhem pro spotřebitele nakupující výrobky navržené a vyrobené jinými.
Může se Evropa probudit, nebo bude odsouzena k tomu, aby zůstala jen velkým odběratelským trhem, tak jak si to přáli ti, kdo se podobně jako Britové nikdy nepřipojili k projektu politické unie, která už půl století stimuluje mnoho Evropanů?
Finanční krize posledních let oslabila solidaritu a společnou politickou vůli osmadvaceti členských států (od vstupu Chorvatska do EU 1. července), a dala tak v lepším případě prostor apatii, v horším nástupu populismu a národním tendencím uzavírat se do sebe.
Rostoucí nedůvěra
Evropským lídrům se možná podařilo vyhnout se při otřesech eurozóně nejhoršímu, ale nedokázali svým občanům prokázat přínostnost evropské integrace. Ta naopak čelí skepticismu a rostoucí nedůvěře, protože lidem chybí skutečné důvody v ni věřit.
Záruka míru, která byla motorem evropského projektu otců zakladatelů po skončení druhé světové války, dnes už jako motivace k členství nestačí, a to i přesto, že se tíhy dějin nelze zbavit pouhým mávnutím ruky, jak minulý týden připomněly silné záběry ze vsi Oradour-sur-Glane.
Evropa, která dokázala na svém území nastolit mír, dnes není schopna vypořádat se s požárem za svými dveřmi, v Sýrii sužované válečným konfliktem. Stejně tak není schopna zformulovat nový společený projekt pro své občany.
Má tento společný projekt vypracovat ekonomicky a morálně churavá Francie, mocné, ale opatrné Německo a pár dalších států jako Polsko, nejúspěšnější z nových členských států?
Evropští lídři mohou využít příležitosti v době mezi německými volbami na konci září a evropskými volbami na jaře příštího roku, které se z pohledu nějakého výraznějšího kolektivního posunu vpřed jeví katastrofálně.
Nicméně objektivní analýza stavu Evropy a jejích představitelů vyvolává spíše pochybnosti.
