Zpráva Hospodářská krize

Zabít euro není snadné

Uprostřed záchrany ohrožených států, bolestivých škrtů ve státních rozpočtech a agresivity trhů s dluhopisy se rozšiřuje přesvědčení, že dny jednotné měny jsou sečteny. Avšak kolaps eura by znamenal i bezprecedentní technické, hospodářské a politické náklady, domnívá se týdeník The Economist.

Zveřejněno dne 3 prosince 2010 v 14:46

Trhy s dluhopisy zareagovaly na poskytnutí finanční pomoci Irsku ve výši 85 miliard euro (2,1 bilionu korun) s opovržením. Kromě Irska však vzrostla úroková míra dluhopisů i v případě Portugalska, Španělska, Itálie a dokonce i Belgie. Euro se propadlo – opět. Ve chvíli, kdy jednu zpackanou záchranu následuje další, obřadná prohlášení představitelů Evropské unie o tom, že rozpad jednotné měny je nemyslitelný a nemožný, poněkud ztratila svou přesvědčovací sílu. A to vede mnohé k položení otázky, zda euro může vůbec přežít.

Proti euru hovoří skutečnost, že evropští občané už pod jeho jhem nemohou žít. Na periferii Evropy řada lidí prahne po tom, aby byli ušetřeni dlouhých let bolestivých úsporných opatřeních, která budou zřejmě nutná k tomu, aby se platy a ceny staly schopnými konkurence. V evropském jádru, kde dominuje Německo, už mají dost placení za neschopnost jiných a bojí se toho, že jakožto věřitelé dojdou k úhoně v případě, že Evropská centrální banka (ECB) bude řešit splácení dluhů hříšníků pomocí inflace. Ve skrytu dříme neblahé podezření, že k neustálému prožívání právě tohoto dramatu by eurozóna mohla být odsouzena. Tak proč neodejít právě teď?

Větší a menší zlo

Dějiny financí jsou plné událostí, kdy se z nemyslitelného stalo nevyhnutelné s dechberoucí rychlostí: Británie v roce 1931 opustila zlatý standard, Argentina v roce 2002 zrušila pevný kurz své měny vůči dolaru. Avšak kolaps eura by představoval bezprecedentní technické, ekonomické a politické náklady.

Rozpad může proběhnout jedním či dvěma způsoby. Jeden či více slabých členských států (Řecko, Irsko, Portugalsko, možná i Španělsko) by mohly odejít, aby dostaly možnost devalvovat svou měnu. Anebo by naštvané Německo, ke kterému by se možná přidalo i Nizozemí a Rakousko, mohlo rozhodnout zanechat eura a vrátit se k marce, která by následně posílila.

Newsletter v češtině

V obou případech by náklady byly enormní. Už jen technické obtíže spojené se znovuzavedením národní měny, přeprogramováním počítačů, ražbou mincí a tiskem bankovek jsou obrovské (před zavedením eura bylo zapotřebí tří roky příprav). Jakýkoliv náznak odchodu slabšího státu by vedl k vybírání vkladů, což by banky ještě víc oslabilo. To by vyústilo v kontrolu pohybu kapitálu a možná i omezení bankovních výběrů, což by následně utlumilo obchodní výměnu. Odcházející země by byly odstřihnuty od zahraničních financí, možná dokonce na řadu let, čímž by v jejich hospodářstvích bylo ještě méně financí.

Tato kalkulace by byla jen o něco příznivější v případě že státem, který by se chtěl vzdát eura, by bylo Německo. I tak by došlo po celé Evropě k výběrům z bank, protože vkladatelé by opouštěli slabší státy, což by opět vedlo ke znovuzavedení kontroly pohybu kapitálu. I když by německé banky získaly na vkladech, hodnota jejich aktiv v ostatních státech eurozóny by klesla. Nesmíme zapomenout, že Německo je v tomto systému největším věřitelem. V poslední době němečtí exportéři těžili hodně z toho, že existovala stabilní měna a dali by hlasitě najevo svou nespokojenost, kdyby se museli zase vypořádat se strmě rostoucí markou.

Jestliže ekonomické aspekty rozpadu eurozóny vypadají dost komplikovaně, aspekty politické by mohly rozpoutat řetězovou reakci, která by ohrozila strukturu jednotného trhu a samotné EU. EU a euro byly poválečnými kotvami Německa. Kdyby za tak obrovskou cenu opustilo společnou měnu a zanechalo zbytek eurozóny, aby se postaral sám o sebe, jeho závazek vůči EU jako takové by byl závažně zpochybněn.

Záchrana jednotné měny

Kdyby odešel chudší stát, ohrozilo by to nejen evropské banky, ale i společnou měnu, stal by se vyděděncem vyvážejícím svou bolest k sousedům. Ve chvíli, kdy by se zavedly kontroly pohybu kapitálu, finanční trhy by se ocitly v troskách a bylo by těžké zachovat evropský přeshraniční trh. Kolaps jednotného trhu, který spojil Evropu dohromady jako nic jiného, by ohrozil EU jako takovou.

Jakkoliv řada zemí dnes vstupu do eurozóny lituje, její opuštění nedává žádný smysl. Avšak skutečnost, že by měla přežít neznamená, že přežije. A pokud se představitelé Evropy neposunou kupředu, přežít také nemusí. Evropští představitelé byli ve své reakci na tlaky trhu slabí. Řecko a nyní i Irsko je dotlačily k tomu, aby jim s nevolí poskytli finanční pomoc. Jen se zpožděním uznali, že některé země nepotřebují jen překlenovací úvěry, ale že by mohlo dojít k jejich platební neschopnosti. To znamená, že zabolet to bude muset i držitele dluhopisů.

Pokud má euro přežít, věřitelské státy musí poskytnout zadluženým zemím více peněz. Mohly by tak učinit přímo, anebo by ECB mohla poskytnout bankám hotovost či nakoupit vládní dluhopisy než se příliš propadnou. Podle všeho by se mělo jednat o druhou možnost. Německu se idea poskytování větší pomoci zadluženým zemím vůbec nezamlouvá – z toho pramení jeho otálení s přijetím záchranných plánů a odhodlání penalizovat držitele dluhopisů. Jeho neochota dotovat slabé a rozhazovačné je pochopitelná, avšak druhá možnost je horší.

Rozpad eurozóny není nemyslitelný, jen jen velmi nákladný. Evropským představitelům se z důvodu jejich odmítání čelit možnosti, že by se to opravdu stát mohlo, nedaří přijmout ta správná opatření, kterými by tuto hrozbu odvrátili.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma